Kázání uveřejněné v ČZ 44/2012, 22. neděle po Duchu sv., Mk 10,46-52
„Když Ježíš vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“
Příběh se odehrává před jerišskou branou, tam kde začíná cesta do Jeruzaléma. Cesta překonávající značný výškový rozdíl a vedoucí skalními rozsedlinami s číhajícím nebezpečím (právě na ni umístil Ježíš příběh podobenství o milosrdném Samařanu).
Pro Ježíše je to rozhodující cesta -ubírá se na velikonoční svátky do Jeruzaléma. A právě tenkrát se zde slepý Bartimaios dovolává Ježíšova smilování. Je okřikován a napomínán. Nese na sobě znamení opovržení (Bar Timáios = syn Timáiův tj. syn člově ka před Bohem nečistého). Jeho volání zní mnohým jako nebezpečná provokace. Oslovuje Ježíše jako „Syna krále Davida“ – právě před svátky vyvedení Božího lidu z egyptského otroctví. Za nedlouho tak budou volat vstříc Ježíšovi přijíždějícímu na oslátku lidé ze zástupu před hradbami Jeruzaléma. Ježíš nechá Bartimaia zavolat a on přes svoji slepotu se za ním vydá. Svoji naději i důvěru vyjadřuje gestem – vzdává se pláště, svého jediného majetku, který podle orientálního zvyku sloužil k ukládání vyžebraných darů. A tím vkročil na novou cestu svého života.
Ježíšova slova „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ již nedlouho před tím jednou zazněla. Bylo to také na této cestě a byla tenkráte určena Ježíšovým učedníkům – „Co chcete, abych vám učinil?“ A na vyslovené přání Ježíš odpovídá: „Nevíte, oč žádáte.“ Ač měli zdravý zrak a byli vedeni k tomu, aby prozřeli, byli zaslepeni. Místa po Ježíšově pravici a levici vbrzku zaujmou odsouzenci. Nuzný žebrák Bartimaios ví o své slepotě a ve své nouzi nepropadá pokušení (známe pohádku o rybářově ženě). „Pane, ať vidím“ – a dostává se mu tohoto daru v plnosti. Prohlédl a nedal se zlákat ani novými možnostmi, ani se nedal odradit tím, co nyní naplno spatřil.
Evangelista píše:… a šel tou cestou za ním.“ A právě tato cesta za Ježíšem je projevem uzdravující víry. To, co se stalo, není zázrak, jehož význam se vyčerpává v něm samém. Je to otevření nové perspektivy – vstup na cestu, vymezenou Ježíšovými kroky.
Tohle nové vidění skrývá netušené dimenze. Věci světa vidíme díky světlu, které je zalévá. Pro Bartimaia, který prohlédne, je tím světlem, které umožňuje vidět, sám Ježíš. Pochopil to, k čemu se my vidoucí tak těžko a bolestně dobíráme: všechno, co nás obklopuje – věci přirozené i dary milosti – svědčí o Bohu, který nás zahrnuje milostí a přivádí náš život k plnosti. Takto vidět je ryzí dar. Bartimaios skrze víru nedosáhl pouze znovunabytí zraku, ale osobního vztahu ke Kristu. Tato osobní víra se stává zřetelnou v následování. Kristova nabídka „Co chceš, abych pro tebe udělal?” platí i nám. Chceme ji slyšet?
Chceme opravdu v plnosti vidět? Možná, že se bojíme většího světla. Nevidět je mnohdy pohodlnější.