Kázání o 2. neděli postní, lekcionář „Pokání a obnova církve“
Otázka, zda existuje Bůh, neměla pro žida starozákonní doby žádný smysl. Jeho život byl zcela zakořeněn ve vztahu k Bohu. Vnějším vyjádřením tohoto postoje byla modlitba. V tzv. „velekněžské“ modlitbě Ježíšově je zmíněno vše, co učinil, co dělá a má v plánu uskutečnit Bůh Otec. Její úvod, který nechává do druhé neděle postní zaznít letošní kazatelský plán, sice nerespektuje tradiční rozdělení Ježíšovy velekněžské řeči na tři části blízké oddílům modlitby obsažené v prvokřesťanském spisu Didaché – zaznívá jen prvá pasáž, v níž se Ježíš obrací k Bohu se zřetelem na sebe (v. 1-5) a část druhého oddílu, ve kterém se hovoří o apoštolech (v. 6-8) – ale i těchto osm veršů bohatě postačuje k přiblížení Božího spasitelského plánu: Ježíš ze své věčnosti vstoupil do časnosti, aby každému dal možnost dojít tam, kam se on, po skončení svého poslání, vrátil. Kdo užije této záchranné možnosti, kdo se otevře Božímu zjevení a uvěří, že Ježíš je Božím vyslancem, a kdo zachová své nebeské příbuzenství (Boží moc není despotickou vládou), ten na soud nepřijde, nýbrž přejde svou smrtí do života na výsluní Spasitelovy slávy. Pokračovat ve čtení „Oslav mě u sebe, Otče…“