Kázání uveřejněné v ČZ 32/2011, 8. neděle po Duchu sv.

Šimon Petr byl jedním z nejbližších Kristových učedníků. Podle jeho víry a oddanosti byl nazván skálou, na které bude zbudována církev. V našem evangelijním příběhu čteme o tom, že na rozbouřeném moři pluje v rybářské loďce s ostatními učedníky, bojí se tak jako oni, ale přesto když uvidí Pána, jde a vykročí na rozhoupanou hladinu. Evangelista Matouš popisuje prazvláštní zázrak. Petr, obyčejný člověk, jde po hladině směrem k Ježíšovi. Dokáže nemožné. Je hrdina víry. Jenže stejný Petr nejen začne tonout, ale také třikrát zapře a podle staré legendy utíká během pronásledování křesťanů z Říma. To vždy, když podlehne strachům a úzkostem, které znovu a znovu přichází do života člověka. Kolikrát ve svých životech lidé zakouší úzkost a strachy. Mnohdy se objeví chuť všeho nechat, utéct, začít jinde a jinak. Někdy jsou lidé unavení z manželství, z neustálých hádek, rozepří, neshod, jindy jsou zklamáni svým okolím, často bývají otráveni z církve, která je tolik zvlažnělá a zesvětštěná. A tak svůj zápas opustí. Když se na to podíváme čistě logicky, řekneme si, že mnohdy to vlastně není špatné řešení. Rozvést se, odstěhovat se, vystoupit z církve. Proč se trápit? Jenže s Kristem panuje jiný zákon. Je tu přítomná jiná možnost. Pokračovat ve čtení „Quo vadis, Domine?“