Královéhradecká diecéze

Po uvěznění a potom upálení universitního mistra Jana z Husince a Jeronýma Pražského se v Čechách zvedla proti tomuto kroku koncilu v Kostnici silná reakce. Jsou psány manifesty, posílané i císaři Zikmundovi jako dědici české země. Jeden z nejznámějších je manifest českých pánů ze sjezdu 1. září 1415. Sepsán byl 2. září 1415 a je adresován Kostnickému sněmu. Výsledek je, že okolo roku 1416 je zápis sněmu, považující české pány za možné kacíře. Listy obsahují ohražení se proti nařčení, prozatím pouze Jana z Husince z kacířství. Po nějaké době rozeznáváme v těchto dokumentech i další důležitou nótu, která bude prostupovat množstvím literárních památek datovaných z oné doby. Totiž výzvu k obraně, a to posléze i násilím, nejenom české země, ale i programu nápravy církve, programu čtyř pražských artikulů, přijatého roku 1419. Husité zde sami sebe vnímají jako součást církevních dějin, v jejichž rámci vystupují se svými opravnými nároky. Jejich oprávnění se zakládá na výkladu Písma svatého jako hlavního kriteria podle něhož se má církev obecně řídit. Zákon Boží je brán jako nadlidská norma, založená na pojetí Písma svatého. Historické události však pokračují potom již známou cestou. Pražskou defenestrací, smrtí krále Václava.

Pokračovat ve čtení „Vztah k válce v husitských Čechách“

Je-li Jan Amos Komenský nejznámějším za hranicemi Čech a Jan Hus nejvlivnějším teologem české reformace, potom je Petr Chelčický pravděpodobně myšlenkově nejoriginálnější její postavou, ačkoliv spíše by se hodilo mluvit o spisech jemu přičítaných. Konkrétních údajů o osobě Petra Chelčického je velice málo na to, abychom mohli s jistotou říci, kdo vlastně byl. Nejznámější teorie, pocházející z pera F. M. Bartoše, spojuje osobu Chelčického s drobným zemanem Petrem Záhorkou. Argumentem mu byla lokální spojitost, stejné křestní jméno, a to že po roce 1424 nejsou o Petru Záhorkovi žádné zmínky. Na úskalí Bartošovy hypotézy upozornil V. Chaloupecký. Jméno Petra Záhorky se 30. března 1424 objevuje mezi zemany, zaručujícími se za smlouvu táborského hejtmana Jana Smilka z Kremže s panem Kunátem ze Sulevic na Vimperku. Tedy v době, kdy měl Chelčický teoreticky již žít v ústraní, podle svých spisů radikálně změnit své názory a myšlenkově se rozejít i s tábority, by se najednou objevil jako garant smluvního vztahu šlechty. Traktát O trojím lidu, v němž velice silně dává najevo své sociální názory, pak má dataci do dvacátých let 15. století. Při přihlédnutí k jeho odporu vůči světským soudům a světské spravedlnosti vůbec, vyvstává nad hypotézou Chelčický-Záhorka otazník. Možná nám zůstane v této oblasti pouze mnoho domněnek, ale jestli se neobjeví nový pramenný materiál, zůstane nám osoba Chelčického zahalena tajemstvím. Autor se v šeru dávnověku ztratil a zůstaly pouze jeho spisy. Pokračovat ve čtení „Petr Chelčický a jeho myšlenkový svět“

Vztah křesťanství ke světské moci, státu a válce zůstává v církevních dějinách problematickým a má mnoho různých podob. Prvotní křesťanství v sobě stále nese osten namířený proti používání meče a tomu, kdo jej nosí. Spis Apoštolská tradice, připisovaný Hippolytu Římskému praví: „Voják, který je podřízený nezabije člověka. Dostane-li (k tomu) rozkaz nevykoná ho… Katechumen nebo věřící, který se chce stát vojákem bude odmítnut, protože (tím) pohrdá Bohem.“¹ Důsledným dodržováním Božího příkazu se křesťan staví proti zavedené moci. Příkaz „nezabiješ“ je brán naprosto závazně a jeho porušení je protivením se Božímu příkazu. Každý, kdo chce dostát vojenské povinnosti ke státu je potom odmítnut z katechumenátu i ze společenství: „Katechumen nebo věřící, který se chce stát vojákem, bude odmítnut, protože (tím) pohrdá Bohem.“² Stejným způsobem v intenci pacifismu postupuje například Origenes. Určitý odklon nastává s další linií v teologickém myšlení, jejímž reprezentantem může být Tertullián, ve svém Apologeticu razící myšlenku, že i křesťan může být dobrým a platným občanem Říma. Ctnosti křesťana a občana Říma se mohou potkávat. Tertullianus samozřejmě neidentifikuje ctnosti křesťana s pojetím ctnosti starého Říma, jenom podotýká, že etický rozměr křesťanství může státu, pokud chce být dobrým a spravedlivým státem, užitečný. U Aureliua Augustina potom vztah ke státu a světské moci nabývá nové podoby, vzhledem k jeho pojetí dějin, kdy z pravých dějin spásy je stát a světská moc vyloučena a mají pouze neutrální charakter lidského uskupení, plně podléhajícího Boží vůli. Bůh je vládcem a určovatelem pravých dějin, světská moc, ať v jakékoliv podobě, je Boží vůli podřízena a Bůh není legitimizujícím činitelem toho, co lidé právě jako světskou moc ustanovují. Křesťan je na první místě křesťanem a až potom občanem.

Pokračovat ve čtení „Křesťané, Chelčický a pacifismus“