Kázání o 4. neděli v mezidobí v Broumově; Mk 1,21-28
„Existují dva způsoby, jak se stát prorokem.
Jedním z nich je sdělit zotročeným, že jsou svobodní.
To je těžká cesta Mojžíšova.
Druhý způsob je sdělit těm, kteří si myslí, že jsou svobodní,
že jsou v podstatě zotročení.
To je ještě těžší cesta Ježíšova.“
(Richard Rohr)
Lidé (hlavně děti) se někdy trestají tím, že spolu nemluví. Kamarádky spolu přestanou mluvit, kamarádi se sobě vyhýbají. Ženy zavedou tichou domácnost (a mužům se tím někdy docela uleví). Je to takové ticho, kterým říkají: Nestojím o tebe, dej mi pokoj.
I Bůh někdy – z nejrůznějších důvodů – mlčí. Často je to taky trest. Anebo naopak lidská hluchota.
A přece, když dojde na Boží promluvení, je to něco tak strašného, že to bibličtí autoři popisují obrazem přírodních katastrof a hrůzou vlastní smrti.
Asi nejpřijatelnější způsob, jak k nám Bůh mluví, je Bible. Otevřete ji a nezačnou na vás padat hory, čtete ji a neděsíte se, že v příštím okamžiku klesnete pro svou hříšnost mrtvi.
Může se vám ovšem naopak stát něco jiného, co taky není nijak příjemné: To slavné Boží slovo vám nic neřekne. Nebudete mít při sobě právě klíček Ducha svatého, abyste si otevřeli význam sdělení, bude to pro vás nesrozumitelná, možná provokativní, možná lhostejná řeč. Kupodivu se to těm, kdo se rozhodnou vzít Bibli do rukou a přečíst si ji, zhusta stává. Být sám s Biblí může být krásné, může to být strašné a může to taky být „na nic“.
Dobře tedy. Nebuďme s Biblí sami, obraťme se na odborníky. Odjakživa byli lidé, kteří se výkladem Bible zabývali. Dokonce už v samotné Bibli se o takových vykladačích, studujících a snažících se vykládat současníkům Boží zákon, píše. Např. zákoníci (rabíni) měli s Božím slovem dělat toto trojí: teoreticky rozvést nařízení Zákona-Tóry, uvést učedníky do učení Zákona, prosadit spravedlnost Zákona u soudu.
Avšak tady se dostáváme k tomu, že Boží slovo se může stát jen nástrojem, který lidé používají, nástrojem, kterého se chopí, a co s ním dělají, může být dvojí: „Bohosloví – jak známo – neskýtá autentickou náboženskou zkušenost, nýbrž jen vědění o ní. … Problém je … v lidech, kteří hodnotami nežijí, nýbrž nanejvýš o nich píší.“ (Bedřich Loewenstein) Jak vidíte, je možné o Božím slovu leccos vědět, a přece se v nitru netřást jak hory a neumírat posvátnou hrůzou. Čili Bůh mluví, jeho slovo přichází, ba je přebíráno, přemíláno, ale nic víc… To se děje víceméně v každé době.
To druhé, co se s Božím slovem může stát, vidíme na Ježíšovi. Zatímco naše slova, sebelépe míněná, bývají bezmocná, Ježíš mluví mocně. Čím to? On v Božím slovu tak stojí, že sám sebou Boží vůli vyslovuje. On o Bohu nemluví jen tak, že o něm ví. On z Boha jedná, žije. Mocně promlouvá a to slovo zasahuje. Trefuje do černého. Pak je to ovšem opět důvod k posvátné hrůze, pak z člověka vyletí, co v něm tropí paseku, co ho moří a ničí, protože to z něj Kristus vymete. To se událo v kafarnaumské synagoze. I tam lidé přišli slyšet Boží slovo: čtení z Bible a výklad. A bylo to tak mocné, že žasli. A bylo to tak mocné, že jeden to nevydržel. A Ježíš mu proměnil život. Přestavěl v něm všechno, jak by přestavěl pohoří a propasti.
Bůh přislíbil, že bude se svým lidem mluvit. Jeho mlčení jsou hrozná. Jeho slovo vlastně také. A co dělají lidé s Božím slovem, i to je někdy hrozné.
Prosme o klíč Ducha svatého. Aby k nám Boží slovo přicházelo s mocí Ježíšovou, vysvobozovalo nás z našich sevření, zotročení a přivádělo nás k plnému životu.