Kázání o 2. neděli postní, lekcionář „Pokání a obnova církve“
Otázka, zda existuje Bůh, neměla pro žida starozákonní doby žádný smysl. Jeho život byl zcela zakořeněn ve vztahu k Bohu. Vnějším vyjádřením tohoto postoje byla modlitba. V tzv. „velekněžské“ modlitbě Ježíšově je zmíněno vše, co učinil, co dělá a má v plánu uskutečnit Bůh Otec. Její úvod, který nechává do druhé neděle postní zaznít letošní kazatelský plán, sice nerespektuje tradiční rozdělení Ježíšovy velekněžské řeči na tři části blízké oddílům modlitby obsažené v prvokřesťanském spisu Didaché – zaznívá jen prvá pasáž, v níž se Ježíš obrací k Bohu se zřetelem na sebe (v. 1-5) a část druhého oddílu, ve kterém se hovoří o apoštolech (v. 6-8) – ale i těchto osm veršů bohatě postačuje k přiblížení Božího spasitelského plánu: Ježíš ze své věčnosti vstoupil do časnosti, aby každému dal možnost dojít tam, kam se on, po skončení svého poslání, vrátil. Kdo užije této záchranné možnosti, kdo se otevře Božímu zjevení a uvěří, že Ježíš je Božím vyslancem, a kdo zachová své nebeské příbuzenství (Boží moc není despotickou vládou), ten na soud nepřijde, nýbrž přejde svou smrtí do života na výsluní Spasitelovy slávy.
Velekněžská modlitba je zasazena na konec Ježíšovy veřejné činnosti. Otevírá novou etapu ve Spasitelově životě i v životě jeho učedníků, o které Ježíš říká: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe“ (J 17,1). Náš Pán věděl, že nastal čas, kdy se jeho život završí. Poukazuje na splnění svého dosavadního úkolu ve světě. Ví o utrpení, které ho čeká. Přijímá je a chce je prožít jako cestu k Otci.
Ježíš zahrnoval svého nebeského Otce slávou svého díla, které mu bylo svěřeno k vykonání. Slávě Otce bude sloužit také oslava Ježíše, tedy vítězný průchod umučením, smrtí a zmrtvýchvstáním.
Když se Pán modlí, aby byl oslaven, má tím na mysli nejdůležitější okamžik svého poslání: spásu nabízenou lidem. Prosí: „Oslav mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ Žádá takto, aby se na něm, až se vydá moci a zvůli nepřátel, projevilo vítězství nad hříchem a smrtí. Vzkříšením a nanebevstoupením, povýšením svého lidství do Otcovy slávy, bude oslaven. Přeje si, aby se zjevila jeho důstojnost bohočlověka, jeho božská velikost. To vše bylo skryto a lidskému zraku zahaleno v chudém nemluvněti v jeslích, v unaveném muži putujícím od vesnice k vesnici, v muži bolesti na kříži. Jen někdy Ježíšova důstojnost probleskla v jeho zázračných znameních. Avšak ve vzkříšení zazáří mnohem plněji a pak, na konci věků, při jeho příchodu v moci a slávě, se projeví už zcela zřetelně.
Kéž Boží slávě slouží i náš každodenní postoj poslušnosti vůči Otci. Jestliže se Ježíš modlí za sebe, svěřené učedníky i za budoucí církev, kéž jsou naše modlitby v Duchu vždy oslavou Otce skrze Ježíše Krista. Posvěcení v pravdě vyžaduje setrvání v Ježíšových přikázáních a víra, že Ježíš byl poslán k naší spáse, očekává, že se také naše křesťanské dílo ve světě projeví horlivým šířením slávy Božího jména.