Stál jsem zvečera uprostřed dlouhé, od civilizace odlehlé louky. Byla tma. Nad hlavou temné nebe, které prosvěcují skrze mohutné mraky snad miliony hvězd. Krásná podívaná, akorát jaksi beznadějná… Proč? Uvedu pozdě-ji. Najednou mě odkudsi oslovil pes. Povídá: „Asi tu budeme ze stejného důvodu.“ „Cože? Z jakého důvodu?“ odpověděl jsem. „Jak začít příteli… Já jsem první pes, který umí mluvit s člověkem, a jsem také první pes, který si uvědomil tu absurditu svého bytí a žití – podobně jako tvého.“ „Jak to myslíš?” zeptal jsem se. „Naučili mě i číst.
Protože jsem hloubavý pes, přečetl jsem si ihned Původ druhů od Charlese Darwina. V tu chvíli jsem si uvědomil, že svět je miliony let starý, pak jsem se tu najednou souhrou náhod objevil já, sám sebe si uvědomuju díky neskutečně složitým fyzikálněchemickým reakcím v mém mozku, jsem tu čtyři roky, když budu mít štěstí, tak tu možná ještě sedm let budu a pak… pak nebudu – absolutní nicota. Vesmír se o mě nezajímá – on nepřemýšlí, je souborem mnoha neosobních a převážně destruktivních sil… A pak je tu čas, člověče, a ten jde proti nám. Každou svou odbitou jednotkou nás přibližuje k té absolutní nicotě/neexistenci. Tak, člověče můj, není nejvyšší čas vzít provaz a zkrátit to absurdní čekáni na NIC? Vždyť veškerý smysl života je natolik pomíjivý, že je ve výsledku život zcela bezcenný,“ řekl mi ten pes. Byl jsem v šoku z té materiální logiky psího sdělení. Uf… Konečně ráno. Probírám se a rozpomínám si – měl jsem moc ošklivý sen. Brrr… Rychle se musím pomodlit: „Nebeský otče, děkuji ti, že jsem tě mohl ve svém životě poznat. Děkuji, že mohu cítit tvoji otcovskou lásku. Vnímat, jak a kam vedeš mé kroky. Dělá mi radost, když i já tobě můžu pomáhat, když žiju svůj život tak, že se za mne nemusíš stydět. Tu velikou sílu pro všechny mé těž-kosti mi dává vědomí, že nejsem pouhé galaktické nic. Že nejsem souhra náhod a výsledek milionů let neosobních, bezmyšlenkovitých náhodných pokusů přírodních sil…
VÍM, KDO JSEM, JAK MÁM JÍT A KDE JE MŮJ SKUTEČNÝ DOMOV, DOMOV VĚČNÝ. CHVÁLA PÁNU!
Převzato z ČZ 7/2012