Kázání na 20. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C
Ježíš nás učí, že zlo nemáme oplácet zlem, nýbrž že máme odpouštět. Ne jednou, ne dvakrát, ale třeba i sedmkrát za jeden den. V Matoušově podání se na otázku odpouštění ptá sám Petr a zdá se mu, že sedmkrát je dost. Ale dostává odpověď – ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. Nejde o to, aby si člověk dělal čárky až do téměř pěti set. Právě naopak, jde o to, aby si vůbec žádné čárky nedělal a odpouštěl pořád.
Odpouštět pořád? To snad po nás ani nikdo nemůže chtít! Ovšemže může! Ten, který nám odpouští mnohem víc. Právě to se nám Ježíš snaží ukázat. Bůh nám odpouští nesmírně mnoho. Kdo má jen trochu citlivé srdce, citlivé svědomí, ten ví, že by se sám ani den neobešel bez Božího odpuštění. A přesto jsme možná slyšeli, možná někdy i řekli: „To mu nikdy neodpustím.“ Jistěže víme o úskalích laciného odpuštění. Ale když poznám, že za mne bylo draze zaplaceno, pak budu mít odvahu i k usilovným zápasům, budu mít odvahu dobrat se k odpuštění každému, kdo mi ublížil. Opravdu ublížil. Někdy nejsme schopni odpustit ani málo, co s křivdou a ublížením nemá nic společného.
Co všechno nám na druhých vadí! Přitom při každém vyslovení: „Odpusť nám naše viny,“ dodáváme: „jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Je to vlastně jediná podmínka v modlitbě, kterou musíme vyslovit, kdykoli se modlíme modlitbu Páně. Nedopouštíme se v tuto chvíli lži vůči samotnému Bohu? Odpuštění, nikoli msta. To je požadavek, na němž závisí naše spása.
Často mluvíme o odpuštění a radujeme se, že nám Bůh v Kristu odpustil. Potěšujeme se tím. Na druhé straně cítíme kolem sebe hořkost, hněv nebo i nesmiřitelnou zášť. Snad to ani není možné, mít se všemi lidmi čisté účty.
Snad nemusíme vnucovat odpuštění tam, kde se o odpuštění nestojí. Jde přece o to, aby v našem srdci nebyla zášť. Abychom, když to jinak nejde, uměli odpustit ve svém nitru, abychom nechovali hněv a nebažili po pomstě. Kde se odpouští, tam roste láska a radost.
Ne náhodou po slovech o odpuštění mluví Pán Ježíš o víře. I učedníci si v tuto chvíli jistě uvědomili nedostatečnost své víry, neboť jen veliká víra dovede být tak velkorysá a plná milosrdenství. Proto vzápětí prosí o dar víry. Kdo může být Ježíšovým učedníkem? Je to dar, uvěřit a stát se Ježíšovým učedníkem? Je to dar daný zadarmo jen někomu? Anebo je to záležitost lidského poznání, rozumu a vůle? Je to dar nesmírné ceny, ale ten dar je nabízen každému. Ne tak, že by se člověk narodil už jako věřící a ani na rozkaz se věřit nedá. K víře nedochází z lidské vůle. Člověk sám sebe k víře nepřemluví. O víru se nemůžeme s nikým rozdělit. Víra je v Bohu samotném. Bůh člověka k víře přemáhá, i když člověk se často vzpírá.
Věříme, protože nemůžeme jinak. A necítíme se vůbec jako ve slepé uličce, naopak jsme obdarovaní, svobodní – a nemusíme tancovat, jak svět píská. Velká víra se nebojí překážek. A vůbec se nemusí projevovat velkolepými skutky. Daleko spíše tichou a pokornou službou, bez čekání na odměnu, bez čekání na pochvalu. Víra je povinnost vůči Bohu, kterou plníme každodenním životem. Pán Ježíš je nám příkladem a službu očekává i od nás.
Nebyli jsme stvořeni nadarmo. Máme úkol, který plníme nebo neplníme v každé chvíli svého života. Doma, v zaměstnání, ve škole, o dovolené, v jakémkoli rozhovoru. Bůh s námi počítá. Nejsme zbyteční máme místo v Božím nápravném díle ve světě. Záleží na každém našem kroku, na každém našem slově, na každém našem činu. Stále si říkejme: „Když ne já, kdo jiný bude milovat, odpouštět a pomáhat.“ Amen.