Jaksi nevím, jak začít. Ani s tím názvem si nevím rady: „Bratr biskup odchází?“ Nebo: „Díky za všechno, bratře biskupe?“ Či snad „Sbohem (rozuměj – s Bohem), bratře biskupe?“ Všechno to vypadá jako nějaký nekrolog. Bratr Štěpán Klásek však zatím, chvála Bohu, neumírá. A to jsem moc rád.
Štěpána znám dlouhá léta. Potkal jsem jej poprvé v Pardubicích při setkání mládeže Církve bratrské, kde jsem měl tenkrát domov a kam Štěpán zavítal, snad ještě jako student na praxi, už nevím, s partou mladých lidí. Pak jsem jej potkal, to už měl po vojně, coby mladého faráře v Liberci, kam jsem zase zavítal na setkání mládeže CČSH já.U Štěpána, přestože to bylo ještě za časů komunizmu, se tenkrát scházela podivuhodná parta. Pamatuji si ten nádherný výlet po Jizerkách i večerní pobožnost. Rád jsem tam potom jezdil.
A byl to pro mne jeden z hlavních motivů, proč jsem se nakonec vracel do církve, se kterou jsem již původně nechtěl z různých důvodů nikdy nic mít.
Jakoby to bylo včera, si pamatuji i na Štěpánovu svatbu s krásnou knihkupkyní Lenkou – tenkrát to byl čas samých krásných událostí. Aleši Jaluškovi se právě narodil syn, hleděli jsme do budoucna s optimismem…
Štěpána jsem vždy obdivoval pro jeho neokázalý, skromný, zdánlivě až nesmělý přístup k lidem, pro jeho pastýřské schopnosti, jak si přes tu svou zdánlivou nesmělost dokázal najít vždy cestičku do srdce člověka.
Oceňoval jsem i jeho odvahu, když po letech úspěšné duchovenské služby dokázal opustit svůj milovaný Liberec a přijmout náročnou a nevděčnou službu biskupa v naší diecézi. Trošku jsem až zalitoval, že končí ty časy krásného setkávání mládeže, večery poezie a různé kulturní akce, organizované Štěpánem v libereckém sboru. Bratra Štěpána však nezničil ani povahově nijak nezměnil třpyt biskupského řetězu. Zůstal skromným pastýřem, hledajícím ztracené ovečky. Vedle biskupských povinností si tento otec pěti dětí dokázal najít čas k zviditelnění naší církve v hradecké ekumeně i v široké veřejnosti. Pod jeho vedením byla citlivě opravena zchátralá budova sboru a renovovány rozpadající se varhany. Nádherná Gočárova chrámová loď nyní slouží nejen k službám Božím, ale i ke koncertům a hodnotným výstavám současných umělců. Pro umístění ve věži vzniká velká zvonohra; největší zvony jsou již na místě. Doufejme, že nový nástupce bude pokračovat v tradici koncertů a výstav, též hodnotných přednášek, večerů poezie v sálku diecéze a také, že dílo zvonohry zdárně dokončí.
Díky misijní práci bratra biskupa zde vznikla podivuhodná společnost lidí, zvaná stárež (slovo, stvořené ze slov „stáří“ a „mládež“). Jsme lidé různého věku, různých profesí a z různých míst v okolí Hradce, věřící i hledající, scházíme se každý měsíc na různých místech, s bohatým programem duchovním i kulturním a je nám spolu dobře. I tato stárež je misijním dílem bratra biskupa Štěpána. A máme trošku strach, jak to bez něj půjde dál.
Na Štěpána coby biskupa jsem slyšel různé výtky, třeba, že je příliš slušný. Myslím však, že slušnosti není v tomto nezdravém a dravém světě nikdy dost a sám jsem vždy hledal a vážil si především slušnosti a laskavosti – v církvi obzvlášť. Těmto vlastnostem jsem dával vždy přednost před dravostí, neboť dravci, především v církvi, dokáží možná vybudovat z církve prosperující firmu, která však bez lásky bude jen počítačem vrčícím a mobilem znějícím v prázdném kostele.
Pro mne Štěpán byl a je dobrým biskupem, dobrým člověkem, skutečným bratrem, v němž jsem ve svízelných časech našel vždy oporu. A docela se těším, až Štěpán předá řetěz nástupci, až sestoupí z „výšin“ biskupského úřadu mezi nás a bude se zas moci plně věnovat své pastýřské práci, bez nějakých zbytečných, třebas „nadoblačných“ nervů. Kéž jemu i jeho blízkým Bůh žehná!
Václav Žďárský, farář v Novém Bydžově