V Pánu milé sestry a milí bratři, všichni, kdo v posledních letech pravidelně čtete mé příspěvky do našeho týdeníku Českého zápasu, mne už asi trochu znáte a z mých článků vnímáte, že mám neustále na mysli i srdci obnovu naší církve, a to jak v mé domovské náboženské obci, tak v Církvi československé husitské jako celku.
Mám neustále na srdci obnovu naší církve, o které stále pevně věřím, že je především cele Církví Ježíše Krista, že on si ji vyvolil pro svoje potřeby a že její existence má i dnes hluboký duchovní smysl a své poslání v tomto světě. Na stránkách Českého zápasu jsem už psal o možné obnově po vzoru jedné z biblických postav, konkrétně starozákonního Nehemjáše (bohužel bez větších ohlasů), ale tento boj nevzdávám, a tak bych se dnes chtěl zaměřit na jinou biblickou postavu, tentokrát na novozákonního mučedníka, o kterém je psáno v knize Skutků apoštolských, a sice na diákona Štěpána. Jak je o něm v Bibli psáno, byl to muž plný víry a Ducha svatého. Dále byl plný milosti Boží a moci a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Můžeme se oprávněně domnívat, že právě Štěpán se v počátcích církve zasloužil o obrácení mnohých lidí na víru v Ježíše Krista jako skutečného Syna Božího. Právě proto se stal tento bezúhonný muž trnem v oku tehdejším Židům a ti si proti němu dokonce obstarali za úplatu falešné svědky, aby mohli soudit Štěpána před tehdejší židovskou veleradou. A souzen tehdy skutečně byl.
Neobstál proti zatvrzelosti srdcí tehdejších židovských představených. Štěpán neobstál ani přes svou perfektní obhajovací řeč, kterou nám zachycují Skutky apoštolské, sice v 7. kapitole od verše 1. po verš 53. V této své řeči shrnuje historii izraelského lidu Staré smlouvy a přímo precizně vydává svědectví o přechodu ze Staré smlouvy (se Židy) k Nové smlouvě (s každým člověkem na světě, který ji bude ochoten s jejími milostmi zdarma přijmout). Avšak Štěpán byl tehdy zcela nepochopen (podobně jako před ním Ježíš Kristus) a kvůli tomu si proti sobě rozezlil tehdejší židovské představené, kteří se rozhodli ho zavraždit ukamenováním. Štěpán, plný víry, tento mučednický úděl pokorně přijal (i když si dovedl představit, co ho čeká). Nebránil se, nesnažil se dosáhnout kompromisů, ani neodvolal svá tvrzení. Štěpán prostě a jednoduše věřil Bohu, nikoliv jen v Boha (v tom je markantní rozdíl). Věřil Bohu živému a ve světě jednajícímu (řečnická otázka – nechybí nám mnohdy taková víra v naší církvi?) Když byl později Štěpán kamenován, prožíval paradoxně, i přes nesmírně bolestivá muka, veliký pokoj, neboť se mu Hospodin Bůh spolu s Ježíšem zjevili v „nebesích otevřených“. Ano, Štěpán viděl Boha, a tak mohl upřít svůj zrak a svého ducha pouze na Boha, na blízkou nebeskou slávu. Viděl „nebesa otevřená“ a věděl, že až jej zasáhne poslední, definitivní kámen, jeho muka se ihned promění v nepopsatelnou slast.
Uvidí Boha tváří v tvář. Jaká nádhera! Nicméně nesmíme si nepovšimnout ještě jedné Štěpánovy důležité vlastnosti. Když byl podle Písma ukamenován tak, že padl na kolena a už nemohl dál, našel v sobě ještě dostatek sil, aby mocným hlasem zvolal: „Pane, nepočítej jim tento hřích!“ Když toto řekl, zesnul.
Milé sestry a bratři, takto oddaný Bohu byl Štěpán. Toto není žádný smyšlený příběh, ale takto prostě vášnili první křesťané pro Boha. Každý se nyní zeptejme svého svědomí, kam se dnes tato vroucí víra vytratila?! A nyní se přesuňme o nějakých 2000 let kupředu, do současnosti a rozmýšlejme nad tím, čím nás i dnes může Štěpán inspirovat. Byl to v první řadě člověk, který byl zcela oddaný Bohu a jeho dílu. Teď ovšem přijde malá otázka (avšak velmi nutná, myslíme li to s naší vírou, církví a hlavně s Bohem opravu vážně). Kolik z nás, věřících husitů, je opravdu připraveno hájit Boží Pravdy v tomto světě? Diákon Štěpán je hájil i přesto, že za to byl brutálně zavražděn. O co lehčí úděl máme dnes, když za vyznání víry druhému člověku či celé společnosti nám hrozí tak maximálně posměch? Navíc obvykle hloupý posměch od lidí, kteří vlastně pořádně nevědí čemu nebo spíše komu se posmívají. A co je to posměch proti kamenování? Přesto, ani posměch nejsme mnohdy pro Pána ochotni podstoupit. Jaké je tedy řešení, abychom neskončili jako církev tragicky, tj. mimo své hlavní poslání v různých náhražkách? Musíme se učit růst v Bohu. Mluvit s ním. Ptát se ho a čekat na odpovědi. Být jeho skutečnými dětmi. Na naší cestě nám pomůže společenství věřících.
Vědomí, že nejsme s vírou v Boha osamoceni. Měli bychom se co možná nejvíce účastnit nedělních bohoslužeb, biblických hodin, společných modliteb, posílat své děti na náboženství – třeba i místo fotbalu či tenisu. Co dá našim dětem kvalitnější základ pro život – živý Bůh, skrze něhož vše povstalo a JE, který vše udržuje v chodu a chce mít s každým z nás osobní vztah, anebo hra s míčem? Tím nechci podceňovat sport, ale milí rodiče, apeluji na vás, zamyslete se nad tím! Dále se každý z nás musí položit do studia Písma a na stránkách Bible se osobně denně setkávat s Ježíšem. Nezáleží, jestli jsme teologové nebo laici, každý má volný přístup k Božímu slovu. Biblické Pravdy a Ducha Písma si pak musíme pevně zakotvit do svých životů, abychom se nejenom nebáli svědčit o Bohu našim blízkým, rodinám a známým, ale abychom byli pevně připraveni na mnohé bouře, které mohou přijít do našich životů, a naše bárka aby se pak hned nepotopila. A také se musíme snažit, aby byla naše církev i nadále co platná, tedy duchovně užitečná – to znamená, aby plnila své základní poslání, pro které tu primárně je – aby přiváděla nové lidi ke Kristu. K tomu všemu nám dopomáhej Bůh.
Převzato z ČZ 39/2012