Kázání uveřejněné v ČZ 37/2013; 17. neděle po Duchu sv.; Lk 15,1-10
Hřích má tisíce podob, ale vždy je to jen další variace na téma prvotního hříchu. člověk stále nevěří na velikost Božího daru a stále hledá štěstí jinde. Izrael na cestě pouští také zaváhal a chtěl být jako jiné národy – chtěl mít viditelné božstvo, aby si jeho přítomnost mohl ověřit. To byl velký hřích nevíry v Hospodina.
Odpuštění má také tisíce variací na téma věrnosti Hospodina k Izraeli. On si v praotcích tento národ zamiloval a stále ve své lásce vytrvává, zcela věrně přenáší tuto lásku na nová pokolení, nakonec i na nově Izrael Boží – na církev. A kdo k tomu lidu patří (nebo patřit může), ten se setkává s Božím odpuštěním – tedy s jednou z mnoha podob věrnosti Boží lásky. Pravda, my dnes Boha chápeme spíš jako rovnocenného partnera nebo jako důležitého „zaměstnance“, který je povinen starat se o naše štěstí. Ale tak tomu není! Bůh je suverénním dárcem života a na tento dar – život – člověk hříchem ztrácí nárok.
Smí tedy Bůh hříšníka zničit? Nebo mu dá život, i když jej člověk hříchem jakoby zahodil? Řekl proto podobenství – O ztracené ovci.
Judsko, to byla země pastýřů a vlny. Suchá a kamenitá krajina se po podzimních deštích zazelenala, a tak bylo možné vyvést stáda na pastvu. Zcela běžně byl tedy obrázek pastýře a jeho stáda. Lehce se mohlo stát, že některá z oveček se zdržela a oddělila se od stáda. Nejprve se jí nevedlo špatně, našla si dobrou trávu, ale její putování o samotě bylo stále namáhavější a s blížícím se večerem i nebezpečnější. A zde se projeví obětavost, péče a láska dobrého pastýře!
Má velké stádo (původně 100 ovcí), a tak je až udivující, že nechá 99 oveček kvůli jedné a jde a hledá ji. Na druhé straně chybí li jen jedna do sta, je jasné, že chybí jen málo k úplnosti, a ta je pro pastýře v tuto chvíli dosažitelná. Tak jde a hledá ztracenou ovci. Když ji nalezne, vezme ji na ramena a nese zpět ke stádu.
Ano, jsou ovce, které zůstávají ve stádu u pastýře a jsou ovce, které odbíhají, bloudí a jsou ztracené. A stejně tak i lidé – někteří Boha, svého pastýře opouštějí. Pravda, Boží láska vůči zbloudilému není menší, naopak. Boží milost a láska je pro všechny, kdo se vrátí.
Jaké byly první dvě věty dnešního evangeijního čtení? „Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Ježíš tedy pověděl podobenství reptajícím farizeům, zatvrzelým „spravedlivým“. To kvůli nim je vyprávěn celý seriál podobenství. Je to výzva posluchačům tehdy i dnes.
Hříšníci, ti již prožívali svoji radost ze společenství s Ježíšem, už se „vrátili domů“, již nepotřebovali slyšet obrazné vyprávění, oni již zakoušeli realitu!
Ale co my –také se radujeme? Když pastýř přijde s ovečkou domů, s radostí svolá přátele a sousedy a vybízí je, aby se s ním radovali.
„Pravím vám, že tak bude radost v nebi z jednoho kajícího hříšníka větší, než z devadesáti devíti, kteří nepotřebují pokání.“
Ve Starém zákoně je ovce obrazem Boží péče a Ježíš Kristus je ten Pastýř, skrze kterého Bůh projevuje svoji lásku a péči nám.
Zbloudilá ovečka je opravdu ztracená – sama by ke stádu cestu nenašla a zahynula by. Ovečka je tedy obrazem věřícího křesťana – i ten sám, opuštěn nic neznamená.
Nepřipadáme si jako ztracená ovečka? Zatoulaná, bezbranná, čekající na svého zachránce – pastýře, člověka, kterého důvěrně známe. Ano, my čekáme, ale když přichází, nemáme odvahu ozvat se, dát o sobě vědět, zavolat: MŮJ PANE, TADY JSEM!