Kázání o 20. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu B
Otevřeli jsme evangelium podle Marka na začátku desáté kapitoly, kde Ježíš obrací pozornost k mezilidským, partnerským vztahům. Je k tomu, zdá se, vyprovokován farizeji. Na jejich otázku, zda je muži dovoleno propustit manželku, odpovídá protiotázkou. „Co vám ustanovil Mojžíš?“ A oni odpovídají zcela v souladu s tradicí. Právo propustit ženu je dáno u Mojžíše a důvody, zajisté vždy odporné, kolísají od nevěry až k připálenému jídlu. Tedy, co není zakázáno, je povoleno. Tím se ovšem obsah a možnosti manželství a partnerských vztahů nevyčerpávají. Právní rámec zakázaného a povoleného vůbec nic nevypovídá o možnostech vztahu. Zákon je třeba chápat jinak.
A Ježíš vskutku otáčí směr naší pozornosti. Je třeba se ptát, co manželství nabízí a co znamená: „Od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Manželství je jedním ze základních mezilidských vztahů. Podstatné na něm není to, kdy a za jakých podmínek je dovoleno propustit manželku, ani to, zda je to zcela nemožné.
Podstatný je samotný vztah přemáhající odcizenost. Devátý verš desáté kapitoly ale nemusíme redukovat jen na vztah muže a ženy. Partneři nejsme jen v manželství. Co Bůh spojil, co přitáhl k sobě, co pozvedl, napřímil či narovnal, to nemá člověk kvůli připálené večeři opouštět a pokřivit, mimo to, když to není každý den. Ale domlouvejte někomu, kdo neví, co chce či jen chce. Ježíš obnovuje vztah člověka k Bohu. V něm se lidské a božské spojuje. V něm se Bůh spojuje s člověkem, proto: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Spolu s ním a v něm jsme přiváděni do Boží blízkosti, před jeho tvář – a v této blízkosti vidíme jinak tváře svých blízkých i svou vlastní tvář. Známe to asi velmi dobře, když musíme překonávat vzájemná a nenadálá odcizení, sbírat střepy svatebního talíře.
Vztah nás učí vidět jinak a nově. Dokládá to i druhý oddíl desáté kapitoly. Učedníci brání dětem, aby k Ježíšovi přicházeli, vždyť ho ruší, odvádějí ho od velkého poslání. Jako by údělem dětí bylo jen překážet a obtěžovat. I tady však Ježíš ukazuje, jak důležitý a nenahraditelný je náš vztah k dětem. Otevírá nám bránu nebeského království, učí nás chápat, že to nejdůležitější v životě dostáváme jako dar a že si to nemusíme zasloužit. Že radost nepramení ze zásluh, ale z naděje.
Ne náhodou je citovaný blok Ježíšových výroků uzavřen oddílem o vztahu k majetku. O vztahu bez zpětné vazby, který nás nakonec odcizuje druhým lidem, sobě samým a tedy i samotnému Bohu. Lze toto odcizení vyjádřit výstižněji než přirovnáním k velbloudu a uchu jehly?
Ve vztazích se skrývají naše možnosti tehdy, když máme blízko k Bohu i k sobě samým. Kdybychom je nerozvinuli, byl by život nesnesitelně chudý a Boží království uzavřené. A abychom to pochopili, musíme být do nich vtaženi.
Mgr. Jiří Plhák