Původ svatodušních svátků vysledujeme v tradičním židovském kalendáři. Jeho sváteční cyklus směřuje sedm týdnů po Velikonocích (Pesach) do vyústění v podobě dalšího důležitého svátku, tzv. Svátku týdnů (Š´vuót). Vzhledem k tomu, že připadá přesně na 50. den po Velikonocích, začal být záhy v helénistických kruzích nazýván řecky Pentekosté hemera, tedy Padesátnice, 50. den. Původní podoba tohoto poutního svátku, řadícího se významem mezi tři největší slavnosti v roce, byla pojata jako díkůvzdání za sklizeň pšenice. Později byl však význam přeznačen a tématem Svátku týdnů se stala památka uzavření Smlouvy a předání Zákona na hoře Sinaji. Již zde se odráží prastará zkušenost, že sváteční vrcholy potřebují jistý čas doznívat. Doba od svátku Pesach po svátek Š´vuót je dobou tohoto doznívání. Biblická zpráva Skutků apoštolských 2,1 nn hovoří o události vylití Ducha svatého na apoštoly a tuto událost rámuje právě oslava svátku Š´vuót. Tematika křesťanských Letnic coby ovoce a naplnění Kristova spásného činu a uzavření Nové smlouvy vychází z prastaré hluboké hebrejské biblické symboliky. V jejím pojetí je letniční setkání člověka s Bohem v příběhu zjevení na Sinaji příběhem Božího zjevení v Božím slovu, které přichází z jiného světa do našeho světa. Slovo, které Hospodin předal skrze Mojžíše v daru Zákona (Mátan Tóra) osvětluje celému stvoření jeho smysl a poukazuje na vztah mezi Bohem a člověkem.
Letnice jsou svátkem vylití Božího zjevení na svět a na člověka. Otevírá se tak tajemství z jiného světa a vytváří se spojení mezi světem Božím a světem naším. Nastává tak nová situace. V plynutí času se člověk může setkat s podstatou. Světy se pronikají. Bůh hovoří s člověkem. Toto setkání však musíme nahlížet a chápat ve světle návaznosti Letnic na Velikonoce. Velikonoce jsou svátky vysvobození. O Letnicích se vysvobozený člověk však najednou ptá: „Jsem vysvobozen, ale k čemu je svět, ve kterém stojím? Jaký je smysl mé životní pouti? Cítím, že vysvobozen se blížím k něčemu novému, jinému.“ Tento svět, předznamenaný číslem 7 se tak dostává na svoji samotnou hranici. Sedmička se setkává se sedmičkou (7 krát 7 je 49), vyčerpává se, dokonává všechny své možnosti. Boží zjevení otevírá za tímto obzorem novou dimenzi. 49 plus 1 je 50. Hranice je překročena, ale děje se tak tehdy, když člověk nastoupí svoji pouť k podstatě. Padesátého dne je slovo dáno shůry, smíme proniknout za hranice světa.
Dar Ducha svatého vnímají Skutky apoštolské jako potvrzení uzavření Nové smlouvy v Kristově spásném činu. Cítíme tu jak návaznost na původní téma sklizně, tak na motiv setkání při uzavření smlouvy. Nastala nová situace. Vylitím Ducha svatého je čas nové sklizně, nové smlouvy. Otevírá se svět Boží, plní se slova Kristova: „Mé království není z tohoto světa.“ (Jan 18,36).
Zásadní pro vysledování duchovního smyslu Letnic je i v křesťanském pojetí jejich úzká návaznost na Velikonoce. Motiv doznívání, jak jsme jej zmínili výše, vytěžila ze souvislostí Velikonoc a Letnic i křesťanská liturgika. Je to patrné již ze samotného řeckého označení Pentekosté, které převzala i liturgická latina (quinquagesima) coby označení svatodušní neděle (odtud rovněž např. němčina Pfingsten), ale rovněž tak celé doby velikonoční. Dosvědčeno máme toto pojetí již od 2. století coby nejryzejší výstavbu Velikonoc. Starokřesťanské pojetí tak tedy vnímá Letnice nikoli jako osamocený svátek, nýbrž jako tzv. velký (týdenní či jubilejní) oktáv Velikonoc, jejich pomyslnou korunu a závěr. Nastávají totiž osmou neděli od neděle velikonoční. Stará církev slavila celou tuto dobu jako jeden jediný svátek s nerozděleným tématem Kristova procházení smrtí do slávy. Např. Tertulián hovoří o celém období jako o spatium pentecoste (velikonočním prostoru), Atanáš pak jako o jedné jediné veliké neděli založené na prožívání symboliky 7 krát 7 dní. Toto pojetí si dodnes uchovaly východní liturgie, stejně jako název Pentekosté. Pravoslaví považuje Letnice za druhý největší svátek v roce z tzv. Dvanácti velkých svátků. I zde však došlo k rozvolnění celistvé tematiky zavedením několika dílčích aspektů.
Od 4. století byl 40. den po Velikonocích slaven jako Nanebevstoupení Páně. Na Západě pak došlo zhruba od 7. století vývojem takřka k osamostatnění celého svátku Letnic, nově nazývaného Slavnost seslání Ducha svatého. Ve snaze podtrhnout jeho význam byl postupně vytvořen celý svatodušní cyklus. Letnice tak dostaly svůj vlastní oktáv, možnost slavení vigilie, přiřazeny k nim mnohde byly i kající (či prosebné) dny (v návaznosti na dřívější tzv. kvatembrové dny, dny kající). Některé tradice přiřadily k samotnému dni Letnic ještě jeden či dva další sváteční dny (svatodušní pondělí). Vznikl tak pomyslný třetí vrchol roku, vedle cyklu vánočního a velikonočního. Jistou dobu byly Letnice i významným křestním dnem.
Současná podoba liturgického směřování touží více postihnout původní velikonoční nádech Letnic a dokonce se v mnoha ohledech k propojení obou svátků touží vrátit. Chce obnovit cítění vlastní církvi cca do 5. století. Cítíme to jak ze samotné liturgie, tak z její biblické zvěsti i symboliky, po celou dobu mocně čerpající z prožitku paschálního mystéria. Oslava se nese v tónu liturgické červené barvy na památku ohnivých jazyků, v jejichž podobě sestoupil Duch svatý na apoštoly. Po celou dobu padesáti dní by měl hořet velikonoční paškál na znamení, že se jedná o celistvou padesátidenní oslavu svátku. Svatodušní neděle bývá nahlížena opět jako osmá neděle velikonoční. Tradičním biblickým čtení této doby jsou Skutky apoštolské (ve starých dobách též Zjevení Janovo). Evangelium zdůrazňuje, že Duch svatý se v Kristu projevil především v jeho zmrtvýchvstání. Duchem se také věřící stávají účastnými života vzkříšeného Pána. Letnice tak opět získávají vice svůj ryzí nádech, jak jej vystihuje např. citace z tzv. Gelaziánova sakramentáře: „Bože, tys chtěl velikonoční tajemství obsáhnout slavností padesáti dnů.“ (článek vznikl pro časopis Mosty KH diecéze na jaře 2019)
Vladimír Hraba, autor publikace „Kristus vprostřed nás“ http://www.ccshhk.cz/kategorie-publikaci/knihy/
(článek vznikl pro časopis Mosty KH diecéze na jaře 2019)