Kázání o 10. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C
Určitě se vám mnohým, sestry a bratři, někdy v životě stalo, že do rozhovoru s vámi náhle někdo, když zjistil, že jste křesťany, vložil konstatování: „Modlit se neumím“ nebo „neznám žádnou modlitbu“. Možná někdy přišla i výzva od onoho dotyčného: Nauč mne to, nauč mne nějakou modlitbu. Právě z těchto otázek a výzev jasně vystupuje možná snad i hluboká neznalost člověka o modlitbě a jejím zkreslování. Slyšíme-li tato slova, vysvítá nám zcela jasně fakt, že mnozí lidé jsou přesvědčeni o tom, že vědí, co je modlitba. Jejich vnímání této skutečnosti, pro křesťana zcela běžné, ale na druhou stranu velice zvláštní a slavnostní, se omezuje na modlitbu jen jako na sbírku krásných slov, která jsou vyřčena většinou o bohoslužbách či jiných svátostných i mimosvátostných příležitostech. Vždy však ústy, lidskými ústy, která dovedou jak „milovat“ tak ničit.
A právě toto nás nad nedělním evangelním čtením Lukášovým přivádí k zamyšlení nad skutečnou hodnotou, výrazem a obsahem modlitby. V prvé řadě je velice důležité si uvědomit, že modlitba je rozhovorem mezi člověkem a nebeským Otcem. Není to záležitost „Má“ a „něčeho fiktivního“ ale „má“ a „někoho“, někoho, kdo je opravdový, tedy osoby. V modlitbě i sám Ježíš hovoří s Otcem a prosí za nás našeho Boha. Většinou to činí v tichosti a sám, jak nám to dosvědčuje Písmo. Ježíšova modlitba je záležitostí ryze soukromou a osobní. To je další z aspektů modlitby. Samota, tichost, klid. Být s Bohem sám, být naplněn jeho pokojem. Bez skrupulí přeložit své pocity, otevřít se. Málokterý z lidí hovoří o svých nejniternějších problémech a potřebách veřejně. A rozhovor se Všemohoucím je především o nitru člověka samotném.
V jedné písni se praví: Nejkrásnější chvíle jsou na kolenou. Prostředkem k rozhovoru s Bohem nejsou tedy ústa a vodopád krásných slov, ale naše lidská srdce. Ta jsou těmi skutečnými ústy, která promlouvají. A stejně tak, jako malé dítě rodič nabádá k tomu, aby nehovořilo s plnými ústy, tak i my jsme nabádáni, abychom k Bohu promlouvali s upřímným a otevřeným srdcem, tedy se srdcem pokorným. Někdy zapomínáme na to, že Vládce všehomíra a náš Otec ví vše dříve, než lidé na cokoli jen pomyslí.
Pán Ježíš hovoří ke svým učedníkům velice prostě a jednoduše. Modlitba, kterou nám skrze své apoštoly odevzdává, je ve slovech velice prostá. Obsahuje však vše potřebné a důležité pro život člověka. Obsahuje vyznání lásky k Bohu, prosby za denní potřeby i úmysl hluboké pokory a odpuštění. Boží Syn nedbá na krásu slov, ale na jejich srdečnost, upřímnost a opravdovost. Možná se to bude zdát divné, možná odsouzeníhodné, ale tou nejkrásnější modlitbou člověka, modlitbou beze slov, jsou slzy. Slzy prolité ne ze sentimentu, ne z dojetí, ale slzy vylité na naši zemi pro a za někoho. Ne za nás samé, z naší sobeckosti, ale slzy za ty druhé, za ty, kteří Boha ještě nepoznali, za ty, kteří Bohu a jeho věčné lásce vzdorují, za ty, kteří jej hledají, za trpící. Říká se, že Bůh vyslyší všechny modlitby. Lze říci, že tomu tak být nemůže. Vyslyšet znamená říci ano a splnit to, co si přeji. Slyšet znamená možnost rozhodnout se. A máme-li tuto možnost my, lidé, musí ji mít i Bůh. Když používáme ve svých nahlas vyřčených modlitbách o prosbách tato slova, uvědomme si tuto skutečnost.
Moji milí, ať jste v tuto chvíli kdekoliv a kdokoliv, až začnete svou modlitbu Otče náš… prožívejte každé slovo, každou hlásku, prociťte ji, nechte ji projít celým svým tělem, celým srdcem, neboť nepřeříkáváme naučenou báseň. Voláme k Otci, prosíme jej jako jeho děti. Jen tehdy, budou-li naše prosby a rozhovory s ním upřímné a čisté, bude i o nás platit slovo evagelistovo: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
Miloslav Jan Nešuta