Pro někoho možná magické datum 22. 2., pro jiné den, jako každý jiný. A přece byl v něčem výjimečný. V diecézní Octavii, za silného deště a hustého provozu na silnici z Liberce do Nového Boru, jsme všichni tiše doufali, že tato jízda – na rozdíl od řady předcházejících, smutných a bolestných – bude mít radostnější zakončení. Nebyla to však magie, ale nezměrná Boží láska, jeho „dlouhoshovívavost“ (jak říkají bratři Kraličtí) a v neposlední řadě přímluvné modlitby mnohých věrných, že výsledek předčil naše skromné očekávání.
Náboženská obec v Novém Boru prožívala v nedávné minulosti po několik let období požehnaného rozkvětu. S velikým vypětím se podařilo zachránit chátrající Kostel sv. Ducha. Z místa zaprášeného skladiště stavebního materiálu, se podařilo vytvořit nejen důstojný bohoslužebný stánek, ale také příjemný prostor sloužící řadě kulturních akcí, koncertů, výstav apod.
Toto dílo obnovy – po hmotné i duchovní stránce – by se jistě nepodařilo, nebýt maximálního nasazení farářky Elišky Raymanové a jejích obětavých spolupracovníků. Společně vytvořili dílo, před nímž můžeme jenom vděčně smeknout a děkovat.
Bohužel, po letech pohody a rozkvětu se nenápadně, o to však nebezpečněji, jako zhoubné bujení – začala v obci šířit nedůvěra, hořkost, smutek, rozkol. Laici, kteří se v naší církvi od počátku mají spolupodílet na chodu a řízení náboženské obce a být svému faráři účinnou pomocí, byli zbavováni svého vlivu a nakonec úplně vyloučeni. I přes řadu opatření Královéhradecké diecéze a použití nástrojů, které poskytují řády církve, se nepodařilo situaci uklidnit. Naopak, výsledkem byl bohužel odchod stávající farářky.
Náboženská obec sice může existovat bez vlastního duchovního, ale není to ideální stav, jde spíš o jakési udržování vyčerpaného pacienta na podpůrných přístrojích, aby byly zachovány základní životní funkce. V naší liturgii každou neděli vyznáváme: „Pane Bože náš, tvoje moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná…“. Věřím, že to byl projev nevypravitelné Boží milosti, která řídila kroky a stála v pozadí za rozhodnutím sestry Marie Truncové (i když by už měla plné právo zaslouženě užívat odpočinku) vzít na sebe jho služby nového duchovného pastýře – a to nejen v Novém Boru, ale také v České Lípě. Pán Ježíš sice říká, že jeho „jho netlačí a břemeno netíží“ (Mt 11.30), ale apoštol Pavel nás jedním dechem vyzývá: „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“(Gal 6.2).
To „spolunesení břemen“ na sebe vzalo konkrétní podobu právě onu magickou středu 22. února, kdy se uskutečnilo shromáždění novoborské náboženské obce s cílem zvolit si radu starších – tedy ty, kdo jsou svému duchovnímu pastýři nejblíže v dobrém i zlém.
Bylo milé očím i duši, přejít z nevlídné únorové plískanice do příjemně vytopené, útulné modlitebny. Dvacet pět slavnostně naladěných členů náboženské obce odevzdalo své hlasy důvěry těm, kteří posléze podáním ruky svému biskupovi Pavlu Pechancovi slíbili, že: „ chtějí plnit své poslání v radě starších a přispívat k růstu Božího království ve společenství své náboženské obce“.
Jeden z důležitých kroků k normalizaci života novoborské náboženské obce byl tedy volbou rady starších učiněn. Je to vykročení správným směrem. Bylo stvrzeno, jak tomu bylo i v biblických časech běžné, společným jídlem. Bohaté pohoštění, přátelské rozhovory, plány, výhledy do budoucna……
Jen neradi jsme, protože nás čekala dlouhá cesta domů, opouštěli milé společenství s přáním především nové duchovní pastýřce, sestře Marii, jejímu manželovi Petrovi (který svým úsměvem a láskou k hudbě napomáhá k celkové pohodě), zvolené radě starších a všem lidem dobré vůle v Novém Boru a okolí: „Ať Hospodin vám žehná a chrání vás. Ať hospodin rozjasní nad vámi svou tvář a je vám milostiv. Ať Hospodin obrátí k vám svou tvář a obdaří vás pokojem.“ (4M 6.24n).
Benjamin Mlýnek, vikář