„A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy, samo vyteče a měchy přijdou nazmar.“(L 5,37)
Autor tohoto výroku Lukáš mluví tak, aby mu ostatní rozuměli. Mluví o víně, mluví o nádobách pro víno, které v putovní verzi představovaly měchy. Kdo však byl onen Lukáš, jemuž je připisováno jedno z evangelií napsané v osmdesátých letech 1. století? Podle kultivované řečtiny soudíme na vzdělaného Žida, snad lékaře, který však nebyl přímým svědkem Ježíšova působení. Lukáš se nedovolává zvláštních darů Ducha svatého jako Pavel, není strohý jako autor evangelia Markova, neubíjí případné židovské konvertity argumenty ze Starého zákona jako Matouš. Už vůbec není autorem evangelia (tak jako Jan), v němž je Ježíš suverénním Vtěleným Logem, který svými dlouhými monology přesvědčuje poně-kud natvrdlé učedníky o tom, že „Já a Otec jsem jedno“. Lukáš v sobě spojuje vzdělání Řeků, víru Židů a písemnickou zdatnost Římanů. Není křesťanský gnostik, který by popíral Ježíšovo lidské zrození, a není ani přecitlivělý římský intelektuál, neboť hovoří o obřízce, již podstoupil malý židovský kojenec Ježíš.
Lukáš přesahuje zvěst o Starém zákonu šokujícím příběhem o milosrdném Samařanu, v němž Ježíš udě-lil farizeům lekci ze skutečného milosrdenství, které jde mimo hranice barvy pleti, jazyka či náboženské příslušnosti. Lukáš je na straně vyvr-žených, fascinuje jej to, co je ztraceno a bylo nalezeno (o ztracené ovci), zdůrazňuje Ježíšovu lásku k chudým lidem a všímá si nebezpečí bohatství, jakkoli bohatství samo neodsuzuje. Kdo ví, zda to byla Lukášova prostá potřeba zdůraznit Ježíšův soucit s chudými světa, nebo byl pod vlivem zvláštní židovské sekty ebionitů, kteří mimo jiné dávali důraz na chudobu. Na koho se asi odvolávali děti sv. Františka při svém středověkém tažení proti bohatství kléru a pre látství? O kom píše Yves Congar, dnes katolický kardinál, když ve své publikaci bojuje „Za církev sloužící a chudou“? Kým se inspiroval Mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský, reformátoři typu Tho mase Münstera, i naši předkové v čele s Karlem Farským, když pozvedli prapor, na němž se skvěl nápis Napodobování Krista (Imitatio Christi)? Jistě také Lukášem!
Vždyť samotný výrok: „A nikdo nedává mladé víno do starých měchů…“ není ničím jiným než důslednou synkrezí Starého a Nového zákona v teorii a praxi. Mladé víno kvasí, je plné života a síly dané mu čtyřmi živly jeho života: zemí, vodou, vzduchem a sluncem. Mladé víno se rozpíná, nemá uvážlivosti vína zralého. A staré měchy jsou unavené, zpuchřelé, vysloužilé, netěsnící, náchylné k prasknutí! Tak jako nové víno musí roztrhnout starý měch, tak zvěst Nového zákona rozbíjí zvykové mříže Starého zákona. Jakkoli Ježíš zdůrazňuje v jednom z evangelií, že „nepadne jediného písmenka Zákona, dokud se to vše nestane“, tak svými skutky naprosto a jednoznačně naplňuje zpuchřelé měchy Starého zákona novým Duchem Kristovým, ba co víc, tyto měchy trhá.
A nových měchů se pojednou žádá, nových měchů, pravím!!!
Farizej se modlí stoje vedle celníka a děkuje Bohu, že „není jako onen celník“, ale Ježíš jde mezi celníky, ty smilníky, ty kolaboranty s římskou okupační mocí, a nesoudí je, a učí je! Dav chce ukamenovat cizoložnou ženu, a Ježíš je umravní slovy: „Kdo
chce první hodit kamenem…“ a ženě řekne: „Nikdo tě neodsoudil, ani já tě neodsuzuji.“A Máří Magdaléna, že -na s temnou minulostí, stane se Ježíšovi jedním z nejbližších učedníků a přátel. Vždyť komu se zjevil dle evangelia Janova Ježíš po svém
Zmrtvýchvstání u hrobu?
Ježíš bojující, odpouštějící, šokující, laskavý, rozezlený, uzdravující i varující, to je Kristus Nového zákona. Jako by Ježíš převzal do svého učení Sokratovo a Platonovo učení o ctnostech, zejména pak důraz na spravedlnost v jednání bližního s bližním. Vidíme Ježíše vzešlého z ducha proroků, kteří se s rizikem vlastní smrti postavili vládnoucímu establishmentu. A modlíme se k Ježíši vkládajíce do svých modliteb tolik upřímnosti, kolik je v nás charakteru, a divíme se, když nejsme vyslyšeni.
Karel Čapek kdysi napsal s neskonalým nadšením i těžko skrývanou ironií, že Bible, kniha knih, pěkně vázaná, Kralickými přeložená, stojí 10 korun. Nikdo už nechce ani nové víno, ani nové měchy. A tak tu Bibli nikdo nekupuje. Jenom Karel Čapek.
Václav Havel v Letním přemítání na -psal cosi, co koresponduje s naším dnešním biblickým textem. Nové víno je jako čerstvě nabytá svoboda, jak praví Havel. A říká to v roce… 1991: „Především doufám, že se změní celková atmosféra našeho života. Vymizí z něho poslední zbytky křečovitosti, frustrace a nevraživosti, jimiž se dnes projevuje všeobecný šok společnosti ze svobody. Občané nabudou opět sebedůvěry a sebeúcty, získají pocit spoluodpovědnosti za stav věcí obecných a pocit, že v této zemi má smysl žít.“ Inu, nové víno v nových měších…!