Kázání na IV. neděli po Velikonocích (J13,31-35; ekumenický lekcionář cyklu C), uveřejněno v Českém zápase 17/2013.
Co je vlastně nového na Ježíšově přikázání lásky? Vždyť slova „budeš milovat svého bližního jako sebesamého“ znali učedníci shromáždění kolem Pána v jeruzalémském večeřadle velmi důvěrně od dětství ze Zákona Mojžíšova (Lv 19,18).Třeba takový Jidáš, odbíhající právě odposlední večeře do tmy zradit Pána jeho protivníkům, si mohl klidně trousit na cestu pod vousy, že ten Ježíš stejně není nijak originální. Kdyby si ovšem na ta Ježíšova slova vůbec počkal. Pravda, Ježíšovo nové přikázaní je na první poslech hodně podobné slovům knihy Leviticus. Avšak láska, o níž Pán mluví, ta nezůstává u pouhých slov. Její řeč je hlubší. Je to řeč činů. A právě ta je onímnovým. Láska, kterou Pán Ježíš mezi své učedníky přináší, má totiž velikou sílu. Dosud nevídanou. S neskrývanou odvahou a v jejím jménu boří Kristus na cestě za potřebnými hradbu litery příkazů a zákazů Zákona.
V síle lásky se neštítí sklonit i k těm nejvíce pošpiněným hříchem, ano doslova sestoupit do pekel. Nezdráhá se oslovit malomocné ani hovořit s lotrem na kříži. Nepotrvá dlouho, jen pár hodin, a učedníci (byť většinou poschovávaní a plní strachu) poznají, že láska Ježíšova je za ně přibita na kříž. Že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (J 15,13) A navíc, apoštolové ani jeden netuší, že za pár týdnů i oni sami budou žít a jednat v síle mocné lásky, kterou zakusili u svého Mistra a Pána. Petr nebude váhat překročit ustanovení Zákona o čistých pokrmech ani křtít neobřezané, jen aby evangelium dorazilo do srdcí potřebných a naplnilo jejich životy. Byť by pocházeli z řad pohanů. Láska, která zavládla v srdcích apoštolů, promluvila mocí a silou, která
nebyla z nich.
Láska, kterou Kristus zůstavil své církvi, ano i nám, totiž opravdu není z nás. Nedá se zaměnit s lidskými city. Je dílem Ducha svatého. Jeho největším darem, jaký dostali učedníci uvěřivší v Pána Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného o jeruzalémských letnicích. Darem, který má Pán Bůh připraven pro každého z nás, kdo je ve víře následuje. Lás ka, podle které mají všichni poznat, že jsme Kristovi učedníci, tudíž není jen nedostižným ideálem, který má me nedokonale napodobovat. Po kud by tomu tak bylo, pak bychom v cír kvi nebyli nikdy ničím jiným, než spolkem sympatizantů, lepší či horší partou známých. Láska, která pojí Boží lid, je táž láska, jakou Pán Ježíš miluje nás, jaká vládne mezí ním a nebeským Otcem. Ta, kterou opěvuje apoštol Pavel v proslulé 13. kapitole 1. listu Korintským coby největší dar. Jsme povoláni milovat láskou, kterou jsme sami milováni. Skrze ni je Pán Ježíš přítomen i po svém návratu k Otci mezi námi, dnes stejně jako v čase apoštolů, po kterém tak často v církvi pošilháváme jako po nedostižném ideálu.
Leccos se, pravda změnilo od apoštolských časů do naší současnosti. Avšak láska Kristova svoji moc nepozbyla. To spíše my méně pamatujeme, že její řeč není řečí slov, nýbrž právě činů. Že s Kristem se setkáme jedni v druhých skrze život a službu víry. Ne skrze pouhá slova proklamující naši církevní příslušnost či zásluhy o církev. Ježíš nepoužil slovo přikázání v souvislosti s darem lásky ná hodně. Kdykoli zní v Písmu, značí, že je řeč o smlouvě mezi Hos po dinem a jeho lidem. Láska je pečetí smlouvy nové, kterou Bůh v Kristu uzavřel s každým z nás. V její moci se kříž mění ve zbraň vítězství a ces ta služby a sebezapření vede k životu. Na toto snad pamatovali apoštolové více než my. Proto i láska Kristova byla mezi nimi více při díle. To však není naše prohra ani konečný stav. Berme to jako výzvu.
Velikonoční čas ubíhá a blížíme se k letnicím. Tajemství Velikonoc a letnic jsou úzce propojena. A právě dílo lásky Boží mezi námi je k nim klíčem. Jak asi nejlépe vystihl apoštol Pavel v listu Římanům: „Boží láska je rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 8, 11) Jsme zváni, abychom dar lásky Kristovy přijali za svůj. A nechali ji promluvit ve svých životech. Tak, aby ta řeč nebyla skryta našim bližním. Tedy činy. I tak lze rozumět slovu přikázání, respektive nového přikázání v Je žíš ových ústech. Nejde to bez pokory, pokání a ochoty naslouchat. Nejde to bez ochoty přijímat od Boha jeho vůli, i když je jiná než naše. A přece, i když v tom všem máme před Pánem nemalý deficit, jsme to stále my, na jejichž otevřená srdce pro Boží dary Pán Ježíš spoléhá. Nezklamejme jej. Amen.