Kázání o 1. neděli po Velikonocích, ekumenický lekcionář cyklu C
Námětem promluvy je všem jistě příslovečně známý „nevěřící Tomáš“. Hned pod textem v poznámce čteme i vysvětlení jeho jména: Tomáš = Dvojče a dvojaký byl i jeho vztah k Ježíši Kristu. Začněme ale popořadě.
„Téhož dne večer – prvního dne po sobotě…“ v den vzkříšení, se Ježíš zjevuje svým blízkým a podle Janova evangelia jde o v pořadí druhé zjevení. Tentokrát přichází do zavřené místnosti, kde se ukrývají jeho učedníci ze strachu před lidmi, z obavy, že by i oni mohli být odsouzeni a krutě popraveni stejně jako Ježíš. Jejich nedávné holedbání o ochotě k následování kamkoliv – i na smrt – je rychle zapomenuto a zbývá pouze strach. Strach, který svírá, ubírá na síle a chuti žít; mají strach o svůj život a tak se rozhodli živořit v ústraní, vyhnout se možnému konfliktu a snad i raději zapomenout. Do této situace vstupuje vzkříšený Ježíš a zdraví: „Pokoj vám!“ Ukáže svá poranění a situace se náhle zcela změní. Učedníci se zaradovali, uvěřili – při konfrontaci se Vzkříšeným nemohli neuvěřit – a dostalo se jim nového zmocnění ke službě: jsou posláni hlásat novou zvěst, evangelium o vítězství nad smrtí.
Tento večer však nebyli kompletní, chyběl Tomáš. Copak se nebál ukázat na veřejnosti? Šel hledat vzkříšeného Ježíše, když vyslechl s ostatními svědectví Marie Magdalské o jejím raním setkání s Ježíšem? Nebo se snad skrýval na jiném místě a bál se vystrčit nos a vyhledat ostatní? To nám evangelista Jan nesděluje. Když se konečně i on setká s učedníky, ti mu sdělují tu radostnou novinu, už to není jenom svědectví žen z nedělního rána, ale i všichni jeho přátelé mu tvrdí, že Ježíš byl opravdu vzkříšen! Jeho reakce se stala základem pro naše rčení: „Být nevěřící jako Tomáš“. Neschopnost uvěřit i sarkastická poznámka o vkládání rukou do Ježíšových ran jsou velmi typickou reakcí nejen Tomáše, ale i většiny z nás, dnešních lidí: výsměch, jízlivost a lhostejnost. Pro apoštoly to není nejslibnější počátek činnosti, první možnost vydat svědectví, navíc člověku, který Ježíše přímo znal, následoval ho, poslouchal jeho učení, zažil zázraky…, u Tomáše neuspěli.
Ponechme stranou paralelu k naší vlastní nevíře a zůstaňme u Tomáše. V úvodu jsme mluvili o strachu učedníků, o semknutosti, uzavřenosti a úzkosti. Je-li nám úzko, jsme-li tlačeni do kouta a nejsme-li v takové situaci sami, měli bychom mít tendenci se vzájemně podporovat, povzbuzovat, dokázat se spolehnout jeden na druhého – věřit si, naproti tomu Tomáš nevěří. Tímto přístupem jakoby ještě celou situaci zhoršoval, on se vyděluje, se zjevením nemá nic společného, dokud se sám nepřesvědčí, neuvěří. Nyní mi dovolte vrátit se o kousek zpět. Při předchozím zjevení učedníkům jim Ježíš kromě pozdravu a vyslání předává jakousi zvláštní kompetenci k odpouštění: Komu odpustíte hříchy, tomu odpuštěny jsou, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou… Tento text jako by byl v přímém rozporu s jinou pasáží Bible o odpouštění, kde na žádost učedníků, kolikrát že by měl člověk odpustit bližnímu, jestli sedmkrát, odpovídá Ježíš sedmasedmdesátkrát! Na tomto místě jde však o souvislost s Duchem svatým, Ježíš na své učeníky nejprve dechne a pronese slova o přijetí Ducha svatého a teprve poté následuje zmocnění k odpouštění. Jak textu porozumět? Napadla mě zde drobná souvislost. Na Zelený čtvrtek při připomínce ustanovení Večeře Páně jsme využívali sederovou Hagadu – pořad židovské rodinné bohoslužby slavené na připomínku vysvobození Izraele z Egypta – domu otroctví. V jednom místě dochází ke vznášení otázek pro poučení přítomných dětí. Způsob ptaní se na onu úžasnou událost osvobození z otroctví přitom odhaluje charakter tazatele. Nejprve se ptá člověk moudrý a dotazuje se na to, co by měl dělat, aby správně tento svátek oslavil. Druhý tazatel, a ten nás zajímá, se ptá na to, proč tento svátek ti druzí slaví… Odpovědí mu je tvrdé ponaučení: „Správně se ptáš, proč takto slavím, co pro mě Hospodin učinil, protože On to skutečně učinil pro mě a ne pro tebe. Kdybys totiž s takovýmhle smýšlením tehdy stál před rozhodnutím opustit Egypt a jít za Hospodinem, určitě bys raději zůstal otrokem v zemi smrti…“ A právě v tomto bodě se vraťme zpět k Tomášovi. On neuvěřil svým soudruhům v době, kdy bylo nutno držet pospolu, ale mnohem tragičtější byla skutečnost čemu on nedokázal uvěřit – evangeliu o vzkříšení, o vyvedení ze spárů smrti! Tomáš raději zůstává v Egyptě, v temné říši smrti a smrtelnosti. Každému z nás je možné odpouštět a mít přitom Boží trpělivost, jenom ne jediné, odmítání Ducha svatého, Písmo tomu říká hřích proti Duchu svatému; není to přitom tak, že „ty nevěříš ty lajdáku, tytyty, zamysli se nad sebou!“ Jde tu o různé způsoby neochoty přijmout Boží milost. Abychom si rozuměli, nemyslím tím, že mimo církve není Spásy, ale docela nekomplikovaný vztah k životu, k smysluplnosti žití, k jisté míře zodpovědnosti, která patří každému z nás, myslím na bohorovné přesvědčení mnohých, že oni přece boha nepotřebují, oni jsou už tak dost dobří. Vždycky pociťuji zvláštní druh smutku, když se s takovou „tomášovinou“ setkávám, a nejvíc bolí nevíra blízkých a přátel: myslel jsem a doufal, Tomáši, že jsme na jedné lodi, a ty se mi zatím vzdaluješ kdesi v dáli a vítr fouká opačným směrem…
Pakliže jste dočetli až sem, tak prosím ještě chvíli vydržte, protože i v Janově evangeliu přichází další odstavec: „Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš byl s nimi…“ V tento den dochází k setkání Tomáše s Ježíšem. Jakoby Ježíš nepřišel pro nic jiného, než pro to, aby Tomáše přesvědčil. Promluví k němu, ukáže mu své rány a ne bez jisté dávky shovívavé ironie Tomášovi říká, aby dostál svému odhodlání neuvěřit dřív, než vloží své prsty do krvavých ran na Ježíšově těle. Tomášova odpověď už bohužel do lidové slovesnosti nepronikla: Můj Pán a můj Bůh! Je to odpověď člověka, který se setkal s Boží mocí a byl jí podmaněn. Není prostoru na pochyby, osobnost člověka s takovou zkušeností je scelena, jakoby nalezla vnitřní pokoj – Šalom (neporušenost, úplnost, dovršenost, zkrátka harmonii duše).
Závěr evangelního čtení jakoby předbíhal svou dobu, Ježíš zde říká:“ Že jsi mě viděl, věříš, Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Možná, že zde Pán Ježíš mluví i o nás. Nemáte-li ten dojem, pak vřele doporučuji obrátit se k Bohu, hledat onen pokoj, blaho, stmelení osobnosti způsobené Boží přítomností a prosím vás jenom nechtějte strkat své prsty do bolestivých ran Božích, ty rány jsou stále čerstvé…