Kázání o 2. neděli adventní, lekcionář „Pokání a obnova církve“
Kněz Zachariáš, spravedlivý a bezúhonný, oněměl po rozhovoru s Božím poslem v chrámu, když zapochyboval o ohlášené Boží milosti (pak už „neměl co říct“, pak už musel jen čekat). Ale po narození syna, když již smí otevřít ústa, zpívá chválu svému Bohu. Zpívá o Spasiteli, který přichází. Zpívá o záchraně lidu z rukou veškerých nepřátel, o smlouvě s Abrahamem, o Boží věrnosti. Chválí Boha a uvědomuje si, že on je zdroj všeho dobrého, co lze prožít. Chválí Boha a chápe, že dítě, které mu bylo ve stáří dáno, není dítě pro něj, ale pro Boha. Že přišlo na svět s úkolem prorocky připravit cestu zaslíbenému Mesiáši, Vycházejícímu z výsosti. Ten má přijít jako záchrana ze tmy a stínu smrti a přivést lidi na cestu pokoje. Stín smrti je neoddělitelným rubem našeho bytí. Smrt jej vrhá po celou dobu našeho života – nemocemi těla počínajíc, pošramocenou duší pokračujíc, pokaženými vztahy nekončíc.
Tím vším už teď vlastně kousek po kousku umíráme – my a vše, co k nám patří. Jsou lidé, na nichž přímo vidíme, jak jim život už potemněl. Ztratili nejen iluze, nejen ideály, ale i jakékoli dobré mínění. Poztráceli pohled naděje.
Zachariáš v závěru svého života ví, že už mu nic nepatří, ani to dítě, ale zpívá chválu svému Bohu. Protože ho našla a zasáhla naděje. Najednou se mu všechno uspořádalo, zprůhlednělo, najednou naprosto pochopil. Dostal víc, než čekal.
Takový je Bůh Abrahamův: Mnoho žádá (od Abrahama oběť jeho syna Izáka, od Zachariáše důvěru v narození pozdního potomka). Ale dává víc, než umíme pochopit (Abrahamovi věčnou smlouvu a zaslíbení, Zachariášovi Jana Křtitele, předchůdce Páně).
Když se tak rozhlížím, vidím, že naše víra bývá němá jak ten Zachariáš. Nejenže nemluví o výhledech a Božích zaslíbeních. Ale ani o tom, co pro nás Bůh už udělal. A nejméně asi o tom, co od nás a od ostatních Bůh vlastně chce. Vzhledem k Božím požadavkům často selháváme. Naše poslušnost je vratká. Naše důvěra nedostatečná.
Co tak asi můžeme čekat? Co působí naše víra? Jak to v nás a kolem nás vypadá? Čím se můžeme prokázat?
Tuhle neradostnou bilanci neradno pokrytecky zastírat a jakkoli se vymlouvat. Spíše bychom měli hledat příčinu toho stavu. Vidím ji v nedůvěře v sílu Božího slova a jeho jednání. Bez té důvěry ale nemůžeme věrohodně mluvit o Božích věcech, nemůžeme bez ní křesťansky jednat. Nenahradí ji schopnost lidsky šikovně zařizovat naše záležitosti tak, aby vypadaly úspěšně. Trápení, které prožíváme poslední roky ve své církvi, ukazují právě na toto. Provází nás v lecčem tma a stín smrti.
Není tomu tak tam, kde důvěra v Boží moc a milost neochabla. A tak se v církvi navzájem potkáváme a radujeme z mnoha událostí, které dostáváme darem – celkové situaci jakoby navzdory. Bůh své věrné neopouští, i když leccos dopouští.
Zachariášovi bylo uloženo mlčení. Ale nakonec zazpívá svou chválu Hospodinu. Doba mlčení, zřejmě dost nepříjemná v každodenním provozu, mu byla jistě dobrá k přijetí a pochopení toho, co od něj Bůh čekal.
Umlknutí, ztišení, pokání. Právě tohle i od nás Hospodin čeká. Nejen kvůli adventu. Ale kvůli temnotě a stínu smrti. Aby nás nezavalily a nepřemohly. Abychom znovu pochopili, jak na tom před Bohem doopravdy jsme. Abychom se vrátili k poslušnosti. Aby i nám slavně a nově zněla Boží zaslíbení. Pak užasneme jako prorok Micheáš: „Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství.“ (7,18) A pak zazpíváme od srdce chválu svému Bohu.