Kázání uveřejněné v ČZ 11/2012, 3. neděle postní, J 2,13-22
„Přiblížili se židovské Velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma,“ je psáno hned v úvodu naší perikopy. Začíná nový oddíl, začíná něco nového. My se v období postu snažíme, abychom se smiřovali s ostatními a smiřovali se s Hospodinem. Pro přicházející čas se vyrovnávali s tím starým. K tomu nám může pomoci Kristovo očištění chrámu.
V tomto textu vidíme Krista odlišně, než je v jiných oddílech Písma obvyklé. Je popsáno mnoho situací, z nichž jsme si mohli navyknout vidět ho jako klidného, mírného, možná až jemně servilního muže. V reálném životě s ním pak občas smlouváme. Nezapomínejme, že on přicházel očistit dům svého otce a tam k jakékoli licitaci není prostor. Vyhání penězoměnce. Za velkého křiku, v kulisách dramatické situace vypuštěných zvířat a poletujících ptáků.
“Pryč s tím odtud!” Někdy už jemná slova nestačí a je třeba činů. Otázkou zůstává, kdy k tomu nazrála doba a co je tím důvodem. I nám čas od času dochází trpělivost a místo klidné písně volíme pořádný hluk a křik. Očišťuje chrám pro modlitbu. Ano, to je ten důvod, kdy ráznost je nutná. Kristus jej čistí od směnárníků. Od těch, kteří do chrámu nechodí za modlitbou, pro klid, ale pouze si přivydělat.
V postní době se také my snažíme zbavit náš chrám všech nánosů prachu, zlozvyků či našich falešných představ, které tam nepatří. Nedělejte z domu mého otce tržiště! V dnešní době otvírá naše církev novou kapitolu. Co bude po vyrovnání státu s církvemi? Budeme se obhospodařovat sami, to nám přinese více zodpovědnosti, více rizik. Nehrozí církvi, že ve své snaze zachránit se bude dbát hlavně na své finanční zajištění? Není zde nebezpečí, že se sami staneme směnárníky? Zapomeneme na smysl církevního společenství, zpoplatníme vše, co se dá, hlavně abychom přežili. Budoucnost bude taková, jakou si ji my dnes připravíme. Důležité je, abychom obavy, s nimiž se jistě budeme setkávat, neopomíjeli a pracovali s nimi.
Kristus v tomto oddíle připodobňuje tělo k chámu. “On však mluvil o chrámu svého těla.” Je doba postu, kterou můžeme využít k vnitřnímu obohacení. Máme očišťovat své duše a těla. Modlitba a půst, pokud to alespoň trochu jde, nás mají připravit na radost z nově prožitého vzkříšení. Hospodin nám dopřává čas a je jen na nás, zda ho využijeme. Někdy o církvi hovoříme jako o mystickém těle, jehož hlavou je Kristus. I takovéto tělo by měl být chrám modlitby. Najdeme jistě mnoho důvodů, jak a proč bychom ho mohli očišťovat. Na druhou stranu problémy s námi lidmi existují už od počátku světa, a tak se nedivme, že i v našem společenství občas zaskřípe.
Když jsme tak symbolicky srovnávali mnoho těl a chrámů, možná je to s naší církví podobné jako s Kristovým tělem. Musí být zbořena, aby potom povstala v novém. Právě tím, co by se dalo pokládat za smrt, může přežít. A tak se neobávejme církevních restitucí, prožívejme plně postní dobu a s nadějí vyhlížejme velikonoční vzkříšení.
Erika Oubrechtová