Kázání na Ii. neděli po Zjevení Páně (J 2,1-11; ekumenický lekcionář cyklu C), uveřejněno v Českém zápase 17/2013.
Ježíš byl pozván na svatbu, a to i se svými učedníky. Již v tomto čase měl tedy Ježíš kolem sebe ty, kteří ho považovali za učitele nebo proroka. Z příběhu vyplývá, že Ježíš byl na svatbu pozván jako přítel ženicha nebo snad nevěsty (možná to byli i přátelé nebo známí některých učedníků, na tom nesejde), rozhodně ale ne jako známá osobnost, která by měla dodat slavnosti lesku – jeho přítomnost sama o sobě ještě nebudila žádný rozruch. Na svatbě se setkáváme také s Ježíšovou matkou Marií, která se stala hybatelkou celého následujícího dění. Čí svatba to přesně byla, se můžeme jen dohadovat, ale není to příliš důležité.
Co tam Ježíš dělal? Bavil se s ostatními, nejspíš jedl a pil, jak to tak na svatbách chodí. Rozhodně neplánoval jakkoliv se do dění zapojit, chtěl si jenom, jak by se dneska řeklo, užít ten příjemný den. Že tam Ježíš byl jedním z mnoha, je zřetelně patrné z toho, že když došlo víno, neobrátily se na něj desítky očí s dychtivým očekáváním, ale přišla za ním jen Marie – a ještě navíc ne s otázkou nebo prosbou, ale s jednoduchým konstatováním „Synku, tak mimochodem, došlo jim víno… kdyby tě to náhodou zajímalo“. Všichni víme, že takováto informace obsahuje skrytý, přesto však důrazný pokyn.
Ježíšova reakce by se dala hodnotit různě, jen ne jako nadšená. Pomoc ale byla potřeba. Ježíš nechal naplnit vodou nádoby určené ke kultickému očišťování, tedy nádoby určené k náboženským úkonům. Poté se z vody stalo víno.
Měla to být skrytá předzvěst věcí příštích? I křesťané naplňují vínem bohoslužebnou nádobu – kalich. Víno symbolizuje Kristovu krev. Mělo to tak být i zde? Mělo být naznačeno, že Kristovou obětí budeme očištěni?
Správce hostiny pochválil víno, které bylo lepší než vína předchozí, přesto že se blížil konec celého hodování. I my víme, že se blíží konec věků a že víno – Kristova krev – je nejlepším vínem, jaké můžeme mít. I toto můžeme a máme z této perikopy Janova evangelia chápat? Byl li to počátek jeho znamení, jak čteme dále, nabízely by se tyto a další podobné výklady velice zřetelně. Učedníci v něj v tu chvíli uvěřili. Čili došlo ke kvalitativnímu posunu jejich vztahu k Ježíši – už to nebyl jen učitel, už byl něčím víc, snad už se učedníkům pomalu dostávalo do mysli slovo Mesiáš.
Otázkou je, jsme li dobrými správci hostiny, kteří poznají a ocení dobré víno, jestli jsme dobří služebníci na svatbě, kteří (na Mariinu radu) bez řečí splní zdánlivě nesmyslný úkol, nebo jestli budeme dělat jen to, na co sami svým omezeným rozumem stačíme… Měli bychom se asi také ptát, jestli i u nás dochází po zážitku ze setkání s Kristem ke kvalitativnímu posunu našeho vztahu k němu. Druhá varianta je, že jsme četli zajímavý a hezký příběh, kterak byl Ježíš na svatbě a pomohl zachránit průběh hostiny, když došlo víno.