Kázání uveřejněné v ČZ 27/2012, 5. neděle po Duchu sv., Mk 5,21-43
První čtení z Písma pro dnešní bohoslužby bylo z knihy Pláč a dá se zjednodušeně říci, že bylo o naději. Druhé čtení bylo z listu Korintským a dotýkalo se výzvy apoštola Pavla, co volala po víře, jež se projevuje láskou. Perikopa z Markova evangelia spojuje hledání naděje s projevem opravdové lásky a předkládá je ve dvou příbězích. Oba jsou vzájemně propojené a shodně orámované dvanácti lety.
Dvanáct let byla nemocná žena z davu postižena zlou nemocí. A proti tomu stojí dvanáct let projevů lásky, kterou chovali ke své dceři její rodiče. Těch dvanáct let bylo od sebe odlišných více, než je možné si představit. Pro nemocnou ženu to bylo dvanáct let ponížení, ústrků a bolesti. Pro dceru představeného synagogy to bylo dvanáct let dobrého života díky postavení jejího otce a jeho lásce k ní.
Žena postižená krvácením byla ve zcela odlišné pozici. Byla vnímána jako nečistá a pro své okolí doslova nebezpečná. Každý dotek s ní člověka dle Božího zákona znečišťoval (Lv 15,27). Tradice o ní hovoří jako o Veronice (apokryfní Evangelium Nikodémovo). Naše evangelium její jméno sice neuvádí, ale za to podává důležitou zmínku, jak marně podstupovala mnohá léčení a jak ji nemoc zcela ničila také po finanční stránce. Jakou měla tedy ještě naději? Kde ji mohla po dvanácti letech čerpat? Odvážila se k činu bláznivému. Jako bezejmenná včlenila se do davu kolem Ježíše v naději, že ji nikdo z tlačenice nepozná, nevyžene. Z naděje vyrostla představa, jak pouhý dotek šatu mistra z Nazaretu ji zbaví nemoci, ústrků a veškeré pohany. Byla přesvědčena, že si nemůže dovolit to, co tamní představený ze synagogy: pokleknout před Ježíšem a otevřeně jej poprosit o záchranu.
Jairova dcera byla ve věku, kdy se dívka mění v ženu. Ve dvanácti letech se v tamějších poměrech už začalo uvažovat o svatbě. Pojmout za manželku dceru představeného synagogy bylo tehdy považováno za velkou čest. Rozhodně by tedy nezůstala na ocet. Jenže bohužel veškerá budoucnost u ní odchází náhle ve stínu blízké smrti.
Kolem Ježíše se soustředil velký zástup, proklestit si k němu cestu, pokleknout a prosit, nebylo zřejmě pro Jairose snadné. Nejobtížnější jistě bylo, že musel přede všemi, kdo ho znali, odložit jistotu a veškerou nadřazenost plynoucí z jeho úřadu a dát všem na odiv své zoufalství a bezmoc. Je jisté, že když se kolem Ježíše tlačilo mnoho lidí, pro nemocnou Veroniku a její plán to bylo naopak výhodné, byla tu větší možnost, že si jí nikdo nevšimne a množství přirozených doteků pak nikdo ani nespočítá.
Těch, co se Ježíše dotkli, byla jistě dlouhá řada. A mezi nimi byli i další nemocní, třeba jen s trochu bolavým tělem či duší. Evangelium však nedokládá, že by Ježíš vyzařoval jako prskavka a každého zalil světlem jakési síly, co by každého nutně ihned uzdravila.
Také bezesporu Ježíš na své dlouhé cestě, když procházel městy a vesnicemi, setkal se s mnohými, kteří oplakávali své mrtvé. O jeho zásahu víme ale jenom u dcery Jairovy, u syna vdovy z Naim a u Lazara. Proč zrovna tehdy uzdravil jen tu ženu z davu a vzkřísil dceru představeného synagogy? Co nám tu vlastně evangelium chce sdělit? Rozhodně tu nejede jen o zápis zázraku. Podivuhodných příběhů o uzdravení bychom našli jistě celou řadu a obzvlášť mimo Písmo.
Evangelium nás nechce prvoplánovitě ohromit svědectvím o schopnostech Pána Ježíše. Jako živé slovo Boží, ukazuje se zde především na to, co oba příběhy spojuje: naději, lásku a možné odevzdání se svému Pánu v nelíčené pokoře a otevřenosti. „Neboj se, jen věř,“ uslyšel Jairos od Ježíše a Veronika zas ono svědectví: „…tvá víra tě zachránila.“ A tato slova smějí také patřit nám, sestry a bratři. Výzva, abychom odložili strach, nechali svou víru růst a mohli prožívat záchranu. V této výzvě k nám promlouvá ten, koho vidíme jako svého Pána, před kterým poklekáme a kterého se chceme dotýkat v té velké tlačenici svého života. Naše pokleknutí před ním smí vyjádřit naši důvěru i naši naději. Naše kroky za ním jsou touhou přiblížit se k němu a jsou vyjádřením naší lásky. V jeho blízkosti se stáváme Láskou, jsme směřováni k záchraně.
„Děvče, pravím ti, vstaň,“ řekl kdysi Ježíš mladé nevěstě. „Pravím ti, vstaň,“ říká také i dnes on, ženich, své staré církvi. Pláč pohřebního shromáždění, zvuk smutečních pištců není na místě, i když se také i dnes mnozí jeho příchodu mezi nás jen pošklebují. Naděje, Víra a Láska je ovšem silou věčnou. Silou, co zachraňuje.