(kázání na 1. neděle postní, ekumenický lekcionář cyklu B)
Právě v tomto čase, kdy jsme se přiblížili období, které se církev naučila prožívat jako období postní, období přípravy na vrcholící dílo Ježíšovy spásné cesty, nás církev tímto slovem evangelisty obrací ke svědectví evangelia, které líčí ty nejprvnější kroky Ježíšova spásného díla, kdy se vlastně o celém díle spásy rozhodovalo.
Zdánlivě právě Markovo svědectví jakoby o tomto postu, který je podle ostatních evangelistů údělem Ježíšových prvých kroků a součástí jeho zkoušky, nevědělo. Není zde alespoň výslovně zmiňován. Ale i toto Markovo slovo mluví o andělích obsluhujících Ježíše, pečujících o Ježíše. Užívá pro to slovo, které dobře známe a které naznačuje i zde péči o hladovějícího a žíznícího, slovo diakonein. Péči o Ježíše, jehož údělem je zřejmě i tato zkouška, v níž má být přezkoušena jeho odevzdanost slovu povolání a záměrům, které s ním Otec má.
Všimneme-li si Markova slova pozorně, je toto celé svědectví vyjádřeno ve třech po sobě jdoucích zprávičkách. Každá zde má své nepřehlédnutelné místo a má naznačit i logičnost pořadí těchto Ježíšových kroků, logičnost božího záměru a realizování jeho spásného díla. Je zde jistě naznačen i záměr Ježíše samého. Jak celou svou situaci a cestu, před níž stál, cítil a prožíval. Ale právě v kontextu se záměry jeho Otce, který si ho povolává ke službě, kterou chce skrze něho uskutečnit. Je to vlastně, jako většina Božích cest, jak je známe nejen z biblického svědectví ale i svého vlastního života, cesta dost podivná. Cele se nedovíme, proč právě „v těchto dnech“ přichází Ježíš právě sem do těchto míst. Někteří z vykladačů naznačují Ježíšovu blízkost k hnutí Jana Křtitele.
Ano, jistě mu bylo blízké, protože v něm poznával hlas svého Otce. Proto se k němu přihlašuje i tím, že sám sestupuje do řeky Jordánu s těmi, kteří to cítí jako naději odpuštění svých hříchů. On však spíše jako ten, který cítí solidaritu s bídou a hříchem těch, kteří sem v naději Boží pomoci přicházejí. Sestupuje jako jeden z nich, ale už zde se viditelně ukazuje rozdílnost postavení i Božího záměru. Jako jediný slyší Boží hlas, který dává zřetelně poznat Boží záměr právě s ním. Je tím, koho si Bůh jako nikoho jiného určuje ke svému dílu, v němž chce mnohé ze svých spásných záměrů uskutečnit. Není většího uznání, větší proklamace Božího synovství. Bůh nechce již mlčet ke světu a jeho údělu. Dává mu naději, po níž jeden z jeho proroků tak bolestně volá: „Kéž bys protrhl nebesa a sestoupil dolů…“ (Iz 63,10). Sestup Boží lásky je naznačován jako tichý, podobný tichému letu holubice.
Svědectví pokračuje druhou významnou, s tím související výpovědí: Duch ho vyvedl (F. Žilka: vypudil) na poušť, aby byl vytlačen do veliké zkoušky. Jako mnozí, skrze které chtěl Hospodin konat své veliké věci spásy. Oč větší je zkouška Syna Božího tváří v tvář dílu, které má Boží moci vykonat.
Ta poušť, na niž je vypuzen, není turistickou atrakcí. Boží lid ji ve své čtyřicetileté pouti poznal velice bolestně. Patří k ní samota, ale také moc všelijakých falešných slibů, které přicházejí a chtějí Boží dílo zhatit. Které se objevují vždy s tím jediným cílem a smyslem: Zabránit uskutečnění Božího díla, vynést definitivní soud nad člověkem. Ale tyto stručné verše chtějí dosvědčit i to rozhodující poznání, které má být tímto svědectvím člověku dáno. Bůh v Kristu osvědčil svou moc. Osvědčil ji nad svým Synem, v němž ji chce dát poznat i tobě. Ve všech chvílích, které mohou být i chvílemi tvých zkoušek, tvých beznadějí a tvých nejistot. Atou naší největší radostí a nadějí nepochybně je, že smíme i dnes číst tyto verše Markova svědectví nejen jako připomínku dávných událostí, ale i jako svou velikou naději. Ten Boží záměr, když nechá Ježíše z neznámého Nazaretu vejít do bídy naší Galileje, neztratil svou platnost, nadějnost a nepochybně chce i nás ujistit svým velkým ujištěním.
Ten, který byl kdysi poslán do našeho světa, je stále zde a říká ve své lásce i tobě: zastav se, zamysli se nad sebou, změň se pod mojí mocí a uvěř evangeliu. Mému evangeliu života. Takovým časem nové naděje, otevřených nebes milosti, může být i pro nás čas, který prožíváme, či smíme z Boží milosti a v milosti Božího vedení prožívat. Pán nám dej, abychom ho takto dovedli přijmout.
Mgr. Jaromír Tuček