Kázání na IV. neděli adventní (L 1, 39-55; ekumenický lekcionář cyklu C), uveřejněno v Českém zápase 17/2013.
Evangelium 4. adventní neděle vypráví o setkání Marie s Alžbětou, při kterém se Maria od své příbuzné, která byla již v šestém měsíci, dovídá, že také ona sama je již v požehnaném stavu a naplnilo se na ní to, co jí zvěstoval anděl. Tento příběh o prenatálním setkání Jana Křtitele s Ježíšem Kristem inspiroval nejen mnohé středověké malíře, ale věřím, že i J. A. Komenského při psaní jeho Informatoria školy mateřské, kde kromě jiného maminkám dává rady, jak se chovat ke svým ještě nenarozeným dětem.
Navzdory tomu, že pomocí ultrazvuku jsme dnes schopni nenarozené děťátko vidět i my, nejsem si jist, zda tento náš pohled není více pohledem opatrného rozumu než důvěřivého, radostí naplněného a s nadějí očekávajícího srdce. Naše dnešní moudrost by těhotenství rozmluvila nejspíš nejen příliš staré Alžbětě, ale i nezralé Marii. Věřím, že ten příběh však není jen o ženách těšících se na narození dítěte, ale že je zároveň podobenstvím o nás všech, podobenstvím, v jehož světle si můžeme porovnat, jakým způsobem bychom i my mohli v radosti připravovat budoucnost, místo abychom ji už v zárodku ve strachu zadušovali. Ano, věřím, že ten příběh se dotýká i našich dnešních politických či ekonomických vizí a ukazuje, že proměna perspektivy našeho pohledu vychází odjinud, než odkud ji často marně vyhlížíme na stránkách našich novin, obrazovkách televizorů či monitorech počítačů. Věřím, že i dnes v našich rodinách i v širší rodině svých dětí Pán Bůh může učinit a mnohde již činí onen zázrak, kdy se ze setkání „odepsaného“ stáří s ještě „nezralým a nerozumným“ mládím ve světle jeho svatosti a milosrdenství rodí nový výhled, ve kterém jsou rozptýleni ti, kdo v srdci smýšlejí pyšně, ponížení povýšeni, hladoví nasyceni dobrými věcmi a bohatí posláni pryč s prázdnou. Zkusme i my opustit svou pyšnou představu „ředitelů vesmíru“, otevřme se vánočnímu evangeliu a nechme se jím proměnit.