Kázání v Broumově, 4. 7. 2010 (Ž 37,1-7.30-31; Mdr 5,1-5; Lk 11,42-45)
Běda, běda a třikrát běda – to, co tu Ježíš vyčítá svým současníkům, neztratilo bohužel na naléhavosti ani v dnešním světě, ani v naší současnosti. A tak je na místě připomenout to právě v souvislosti s nadcházejícími svátky.
První Ježíšovo Běda patřilo farizeům – náboženské straně, která usilovala zbožností spasit národ. V čem ale ta zbožnost? V uložených povinnostech, v zachovávání příkazů. Farizeové chtěli dosáhnout Božího království už na této zemi – čistotou víry, žádali po všech určité praktické projevy. Jejich cesta vedla zbožnou praxí. Ježíš jim však vyčítá, že nezbylo místo na spravedlnost a lásku. (1. Korintským 13. k.: Kdybych měl víru, která hory přenáší, ale lásku kdybych neměl… nic nejsem)
Jenže dále čteme, že se ozval i zákoník, Ježíšovou kritikou potrefený. Zákoníci byli v Zákoně učení i vyučující a podle zákona soudy vykonávající. Oni sdělovali, co je dobré a co zlé. Jejich cesta vedla zbožnou teorií. Ježíš jim však vyčítá, že nenesou s ostatními, co na ně nakládají. (Panovník Hospodin den ze dne za nás nese břímě… Žalmy)
Ježíš říká – Běda, stavíte pomníky zabitým prorokům – a dává to naroveň hříchům předků, kteří ony proroky zabíjeli. Jak to? Tamti nerozeznali a tito nerozeznávají, co je od Boha, proto jdou proti Bohu a těm, které Bůh posílá. Jak je možné, že se cítí být pověřeni mluvit a rozhodovat o Božích věcech, když od nich vlastně svádějí a druhé zavádějí na scestí (vzali klíč poznání a sami nevešli)? Pokolení Ježíšových současníků ponese odpovědnost za všechna pokolení předchozí – oni totiž nerozpoznali nejen pouhého proroka, ale samotného Božího Syna a Spasitele.
Ježíš vyslovuje Běda a říká tím, že je zhoubné zahrávat si s Božími věcmi, myslet si, že je má člověk ve svých rukou. Je zhoubné jejich jménem druhé svazovat a zotročovat, místo uvádění do Boží lásky, která naopak osvobozuje a zároveň vede i k odpovědnosti. Ježíš křičí svoje Běda, aby každý – tedy i my – pochopil, jak tragické je toto míjení, v němž lze ztratit víc než život – a sice život věčný.
Tomu pokušení je vystaveno každé pokolení. A všichni, kdo mají co do činění s Božími věcmi, tedy zejména církev a církve: Místo Boží vůle – lidská zvůle, místo Boží moci – lidská chtivost moci, místo spravedlnosti – samospravedlnost, místo milosrdenství a lásky – předpisy a požadavky. To všechno se Božím jménem rádo kamufluje.
A na druhé straně – lidé daleko radši řeší, co dělat a co nedělat, co je dovolené a co zakázané, než by hledali aktuální Boží vůli.
(Vtip o Mojžíšovi a Bohu – Nebudeš vařit kůzle v mléku jeho matky Mojžíš cosi brebentí o nemožnosti spolupožívání sýru a salámu, o nádobí mléčném a masném, o oddělených kredencích na obojí; Bůh nakonec rezignuje: Tak si dělejte, co chcete!)
Ano – je tak svůdné nahradit podstatné nepodstatným! Je snadnější stavět pomníky, obrazy, sochy – čili uctívat, než následovat. Toho živoucího, pálícího požadavku je lepší se zbavit: „ubezdušit“ takového žadatele. Což prožil Kristus na sobě sám. I jeho bylo a dosud je snazší uctívat než následovat. Vystavět mu kostely, sochy, krucifixy je snazší než se v nitru rozhodnout proti sobě – zapřít se, vzít svůj kříž a následovat jej.
Běda – vyslovil ve své době i MJH: Běda mně, budu-li mlčeti ke všemu tomu neřádu, který provozuje církev a ohání se u toho Bohem. Běda, že se obchoduje Božím odpuštěním! Běda, že jsme opustili to původní a zneužili to pro lidské cíle. Běda! A Běda i Husovi, který od uctívání volal k následování, který ostře zneklidňoval. A proto se mu dostalo podle lidského zvyku údělu proroků.
Jenže dnes jde o to, aby nám se nedostalo údělu zákoníků, kteří jen staví pomníky a uctívají. Aby i na nás neplatilo Kristovo Běda, proto se s námi stále znovu musí stávat obrat od onoho nerozeznávání Božího od lidského, od snadného spoléhání na „odfajfkované“ náboženské úkony k následování Krista.