Kázání uveřejněné v ČZ 46/2011, 22. neděle po Duchu sv., Mt 25,14-30
Podobenství o hřivnách je krásným ujištěním o tom, jak Pán každému z nás důvěřuje. Nikdo není z jeho obdarování vynechán a už jen jediná svěřená hřivna znamená nebývalé jmění, jehož investice přináší dvojnásobek. I ten poslední služebník je vybaven tak, aby mohl být užitečný podle svých schopností a nemohl se vymlouvat, že je pro účast na Pánově díle nepoužitelný. Jde o podobenství, a tak nemusí být úplně zřejmé, o jaký vklad do každého z nás se jedná, byť se tu hovoří o penězích, respektive o jednotkách množství drahého kovu.
Proto si každý za to, v čem máme prokázat věrnost Pánu a co je třeba rozmnožovat v jeho dočasné nepřítomnosti, může dosadit něco jiného. Třeba víru, která nemá zůstat soukromou věcí, ale má získávat jiné. Boží slovo, které je třeba vynášet mezi naše bližní. Evangelium přinášející spásu těm, jimž je zvěstováno. Nebo dary a schopnosti, kterými máme sloužit svému okolí.
Potud zní všechno hezky. Pánova moc je tak velká, že dostáváme, co potřebujeme ke splnění svých úkolů, a nikomu není naloženo víc, než může unést. Zjišťujeme však, že to, co jeden nechává ležet ladem, druzí podnikavě zúročují. A Pánovi záleží na tom, jak jsme se svěřeným majetkem naložili. Ne snad ani na tom, kolik jsme získali, ale jaká byla naše snaha! Možná, že naše největší sympatie získal ten poslední služebník příběhu. Třeba proto, že sami neradi riskujeme a v době sociálních nejistot se opatrnost cení. Překvapující ovšem je, že Pán nejen nerozumí opatrnosti, nazývá ji leností, bere služebníku jemu svěřenou hřivnu, ale dokonce ho trestá vážným způsobem. Ano, Bůh uschopňuje sebevíc neschopné, ale nemůže za nás překonat absolutní poraženectví vyvěrající z ochromujícího strachu, že cokoliv uděláme, zkazíme. Upínáme li se na sebe, na svůj strach, nejsme li ochotni jít s kůží na trh, zůstáváme li spokojeni jen s tím, co nám spadlo do klína, co jsme zdědili, uzavřeni ve svých ghettech, zakopáni v bezpečném zázemí, necháme li se pohltit obavami z možné kritiky, že jsme naivní a idealizujeme si svět, když jej chceme měnit evangeliem a svou službou, pak se ocitáme v pozici třetího služebníka, který vyčítá svému Pánu, že je krutým, nezúčastněným otrokářem, a nechápe přitom hloubku jeho milosrdenství, ani proč mu spolu s obdarováními svěřuje svobodu k jednání. Kdo jen vyčkává a spojuje svůj strach s leností, aby tak co nejméně obětoval, nedalo se mu nic vytknout a zároveň ještě obstál, kdo nechce nést odpovědnost ani za úsilí a pokrok, ani za úpadek, ztráty a rány, kdo své ospalé křesťanství vydává za hru na jistotu a pojistku proti přísnému Pánu, kdo se bojí, aby si nezadal, aby jej lidé nepovažovali za bláznivého fanatika, ten je dnes varován. Otázka burcující každého z nás k bdělosti pro Kristův návrat k soudu zní: „Jak využíváš tohoto času, vždyť i ty jednou zemřeš a budeš souzen?!“ Nezáleží na tom, jak společensky důležitý nebo zdánlivě bezvýznamný je náš pracovní prostor. Bůh bude v den soudu žádat účty z našeho úsilí. Nezáleží ani na tom, jak dlouhá bude doba než se Pán vrátí. Kdo se nechá ukolébat tím, že zatím vše trvá, a proto už není tak aktuální bez odkladu jít a vydávat živé a věrohodné svědectví, ten bude shledán nehodným vejít v radost svého Pána. Slovo žalmistovo o tom, že Bůh je dobrý a nejvýš milosrdný (Ž 86), platí. Ale nesmí nikoho vést k jeho zneužívání a ke složení rukou v klín. Jinak se připravíme nejen o radost z úroků naší práce a o uznání nebeského Otce, naše hřivna bude předána jiným, ale můžeme přijít také o tu radost největší, ve které všechno, co svět dělá světem, nakonec dojde naplnění. Kéž bychom dokázali odolat pokušení nicnedělání, překonat lhostejnost a čelit rezignaci, a s novým odhodláním byli věrni Pánu i v maličkostech všedního života.