Kázání o 2. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář typu B
„Tak vás tady pěkně vítám!“ hlaholím do prořídlých kostelních lavic v nedělním ránu. Ozvěna nebo spíš dozvuk se nese sborem, který před mnoha desítkami let zbudovaly ruce našich předků. Každá cihla a každý trám zde vyrůstal po nemalém odříkání, kdy si nadšenci utrhávali od úst, aby mohl z bídy i z přesvědčení vyrůst krásný kostel, jejich útočiště a duchovní domov v dobách těžkých i všedních. Zasvětili tento svatostánek Mistru Janu Husovi, jehož odkaz nesly celé generace našich otců a dědů s myšlenkou, že jej předají svým potomkům.
Odkaz je trošku nepochopený abstraktní pojem, který vyšel kdysi od mluveného slova, kázání, předávání myšlenek, uchovávání získaného moudra či poznání. Současnost jej dokázala překroutit do podoby zdeformované tradice, kdy něco domnělého spíš kazíme, bez znalosti obsahu a podstaty se domníváme být uchovávateli vzpomínek na cosi slavného a jen nostalgicky obdivujeme nadšení dřívějších generací, které do svého díla uměly dát s přesvědčením i kus svého srdce. Sváteční nedělní den a vyprázdněný chrám jako varovné memento příštím generacím nese tichou ozvěnu, nevyřčenou otázku našich předků: „Kam se poděly generace našich dětí? Kde zůstává touha po hledaní duchovní podstaty člověka? Čím světí naši potomci sváteční chvíle?“
Hledal jsem odpověď na tuto otázku, kterou jsem zaslechl uprostřed ticha posvátného prostoru, a uviděl jsem… „Navštívíme dnes tetu v Hradci, je tam, chudák, pořád sama. A když už tam budeme, tak se zastavíme v Carrefouru, potřebuji dětem koupit oteplenou bundu,“ naplánovala žena odpolední program. Neprotestoval jsem, jen jsem si uvědomil, že jsem stále ve svém vědění velký kus za opicemi, protože si nemohu zvyknout na myšlenku, že je někde v neděli odpoledne otevřeno.
Teta se vydala do obchodu s námi a já se podivoval, že nemohu najít místo na zaparkování. „To je tady v neděli normální,“ smála se mému údivu a málem mě musela podepřít, když jsme vstoupili dovnitř budovy. Takové hemžení, nával a proudy zákazníků mě skutečně zaskočily. To by mě ani ve snu nenapadlo, že Carrefourem v nedělním odpoledni proudí tisíce lidí.
V tom okamžiku mně všechno došlo. Stál jsem uprostřed moderního, novodobého chrámu. Tady se odehrává pravá konzumní bohoslužba. Připadal jsem si jako uvnitř zlatého telete, které pohlcuje člověka a namotává jej do svých tučných vnitřností. Vytřeštěně jsem zíral na lidi s plnými taškami, s obtěžkanými vozíčky a prázdnými pohledy. Ano, chrámy dnešní doby – všechny ty hypermarkety, bez kterých zřejmě nemůžeme žít a kterým platíme tu nejcennější daň, o kterou jsme kdysi tolik stáli. Znovu totiž prodáváme svoji svobodu, svého ducha, který toužil vznášet se volně nad každou formou hmoty a dnes se nechává zotročit falešným voláním: „Kupte si mě! Jsem v akci za 2.990,-!“
Mgr. Rudolf Špaček