Kázání uveřejněné v ČZ 30/2013; L 11,1-3
Abraham s Hospodinem smlouvá. Abraham riskuje. Přitom tuší, že si může Hospodina rozhněvat. Dovoluje si dost, ale jde do toho, protože je odvážný, smělý, soucitný.
Abrahamovi těch pár potencionálních spravedlivých stojí za ten risk. To je tak krásné – smlouvat s Hospodinem a riskovat jeho nevůli pro záchranu lidí! A Hospodin se nechá uprosit a souhlasí. Protože je velkorysý…
Také Ježíš počítá s faktorem velkorysosti. Přítel vstane –pro neodbytnost, aby nebyl obtěžován, ale chleby mu dá. Dalo by se tedy říci: je jedno, že se mu nechce, hlavně, že mu je dá. I když proto, aby měl pokoj; ale dá mu je. Bude po hladu.
Kolikrát si myslíme, že nemáme vůbec žádné právo Boha o cokoli prosit – a taky že nemáme, ale prosme. On nám to dá. Ne, aby od nás měl pokoj, ale abychom my měli pokoj.
„Neproste Pána Boha tak úpěnlivě, aby se nestalo, že vás vyslyší“, říkával nám otec Armbruster ironicky na duchovních cvičeních. Bůh někdy člověku poskytne to, oč člověk tak stojí, aby člověk sám shledal časem, zač že to stojí. Kdyby to nedostal, nepřestal by po tom toužit. Tak nás Bůh věcí zbavuje tím, že nám je poskytne. Abychom potom mohli jít dál, za vyššími cíli. Tedy necíly. Za bytím. Protože dnešní čtení končí větou:… „čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí.“
Takže se vždycky nakonec dostaneme až ke dveřím, za kterými je Duch. Prosíváme o to, aby nás chtěl ten, který se nám zdá vyvoleným. Stane se někdy, když máme zdánlivou kliku, že to tak dopadne. Prosíme o děti, prosíme o lukrativní zaměstnání, o zahraniční stáž, o stavební povolení na zakoupené parcele…
Manžel uteče, děti si jdou po svých, lukrativní zaměstnání nás vyřídí a v domku na povoleném stavebním místě nás trápí též povolení nesnesitelní sousedé… Nakonec přichází poznání, že všechno má rub i líc, jen bytí v Duchu svatém má jen líc a líc. Že je v něm dobře. A modlíme li se poctivě, tak nás k tomuto poznání naše připravené srdce stejně jednou dovede.
V jednom dílu TV kriminálky je situace, v níž vyšetřovatelka stojí o vyšetřovatele, který se s ní rozešel. Nadbíhá mu, ale on se nedá. Pak začne hrdinka vyšetřovat případ. Práce se jí daří: fakta, argumenty, důkazy. Vyšetřovatel zírá, jaká je to šikovná vyšetřovatelka, a tak jí pozve na večeři. Asi by chtěl začít vztah znovu. Ale ona mu nevěří a odmítá. Myslí, že jde o soucit. Ale ne. Volá za ní, že to myslí vážně, ona však odchází…
Takových drobných i velkých nedorozumění, kdy si nestihneme věci vysvětlit a uvést na pravou míru nás potkávají desítky. Ale to se Boha netýká. Což je dobře. Protože jemu nemusíme vysvětlovat nic. On všecko ví dopředu. On ví, proč se za to či ono modlíme ve chvíli, kdy my sami to opravdu upřímně netušíme. Modleme se za své správné místo na zemi. Za to naše. Bůh nás k ně mu nakonec „dopostrká“, na to se spolehněte.