Každý ze své podstaty toužíme po úspěchu. Většina z nás má v sobě zakódováno, že být prospěšný druhým je správné, někdo je dokonce natolik o tom přesvědčen, že je to součástí jeho „životního programu“. Ne vždy jenom rozhodnutí být prospěšný ale stačí. Přichází nám do cesty různé překážky – třeba naše nedostatečné sebevědomí přesvědčit o správnosti svého nápadu, kolega, který neunese obraz nastaveného zrcadla, někdy naše vlastní pohodlnost věc dotáhnout do konce… je toho mnoho. Důležité je ale vytrvat a hledat cesty. Ohlédnout se za sebou vždy jen na Nový rok – nestačí.
Na lednové diecézní katedře jsme měli možnost se zaposlouchat do slov Mgr. Jany Černouškové, lektorce, která nás provázela tématem „Na cestě vnitřní i vnější komunikace“. Postavila před nás pár jednoduchých otázek, abychom si mohli dostatečně s odstupem uvědomit okamžik, ve kterém se každý z nás právě nacházíme. Jednoduchý návod jako: Co chceš řešit, nebo vyřešit? Co bys mohl/a pro to udělat? Co uděláš? Kdy to uděláš? Jak se ohledně toho cítíš, když komunikuješ? Shrnuto jinými slovy: nenaříkej, zorientuj se nejdřív sám v sobě, neboj se a konej.
Před rokem Královéhradecká diecéze pořádala setkání členů našich šesti komisí, které se snaží pokrýt hlavní oblasti působení církve. Komise liturgická, pastorační, práce s dětmi a mládeží, práce se seniory, sociální a vzdělávací. Zamýšleli jsme se nad otázkou „Co je pro naši církev charakteristické?“ Vyvstalo nám mnoho oblastí, těch, ve kterých jsme pevní a pak také ty, které vidíme velice důležité, ale za jejím zvládnutím zatím silně pokulháváme. A jasným favoritem právě v této nedostatečné oblasti byla komunikace.
A podařilo se nám za ten rok ve vylepšování komunikace někam posunout? Těžko odpovědět. Našich setkání při různých příležitostech bylo mnoho. Diecézní katedry s přednáškami a diskuzí k tématu, vikariátní a diecézní dny s přesahem společenství pouhé náboženské obce. I jednání jednotlivých komisí bylo více. Mezi jejich dosavadní členy přišli noví lidé a co víc – dobrovolně a možnosti se rozrostly. Vidíme, že práce na tématu je soustředěnější, ucelenější, vážíme už slova nadšení a uvažujeme zároveň o možnosti realizace nápadu. Více o jednotlivých myšlenkách diskutujeme a pomalu se vyjadřují k tématům i méně odvážní, kteří jakoby doposud stáli stranou a jen neradi sebe dávali všanc rychlejším, průbojnějším.
A to je asi základ komunikace. Naslouchat tomu, kdo přichází v dobré vůli, poslouchat soustředěně a přemýšlet o celém jeho sdělení, nejen o jeho první větě, jak často bývá naším nešvarem. Neodmítat příchozí, protože už dopředu vím, že v této oblasti jsem natolik dobrý, že vím, o čem mluvím. Naslouchat, opustit individualismus a cítit se být součástí celku. Bez těchto základních kamenů se nemůžeme i přes dobrou vůli posunout dál.
