Nehemiáš, velice zbožný Žid, žil nějaký čas mimo Jeruzalém, svůj duchovní domov. Sloužil jako číšník u perského krále Artaxerxe I., na hradě v Šúšanu. Na počátku zimy roku 446 př. n. l. za ním přišel jeden z jeho bratrů, Chananí, a ještě několik dalších mužů z Judska. Nehemiáš se jich ihned zeptal na Judejce i Jeruzalém. Velice ho zajímalo a záleželo mu na stavu, ve které se nachází – a to nejen město Jeruzalém jako takové, ale i Boží lid. Tehdy mu odpověděli: „Lidé jsou ve veliké nouzi a potupě a hradby Jeruzaléma jsou zbořeny a brány spáleny.“ Jakmile Nehemiáš tato strašlivá slova uslyšel, usedl a celé dny plakal a naříkal. Postil se a modlil se k Bohu nebes za záchranu synů Izraele a za obnovu Jeruzaléma, duchovního domova izraelského lidu.
Na jaře roku 445 př. n. l. si král Artaxerxes všiml, že Nehemiáš vypadá velmi utrápeně. Zeptal se ho, co se děje. „Jak nemám mít ztrápenou tvář, když město, v němž jsou hroby mých předků, je rozbořeno a jeho brány zničil oheň a jeho lid je ve veliké nouzi?“ Král měl zřejmě Nehemiáše v oblibě, a proto se ho velkoryse zeptal, co od něho žádá. Odpověděl: „Modlil jsem se k Bohu nebes a chtěl bych po králi toto: kdyby král ráčil a prokázal svému služebníku laskavost – pošli mě do Judska, do města v němž jsou hroby mých předků, abych ho znovu vystavěl“. Král Nehemiášovi vyhověl a ten po nějakém čase doputoval do Jeruzaléma.
Vyhledal zbožné muže a i přes mnohé překážky a těžkosti se jim s Božím požehnáním podařilo Jeruzalém znovu obnovit k jeho slávě, ikdyž cesta byla vskutku trnitá.
A teď si položme otázku z nadpisu, kterým tento článek začíná: „Může nás i dnes inspirovat Nehemiáš?“ Domnívám se, že v mnoha aspektech zcela jistě ano. Podobně jako byl za Nehemiášových dob jeho duchovní domov, kterým byl Jeruzalém, v troskách, nachází se i naše církev v obdobné situaci. Náš duchovní Jeruzalém, ruku na srdce, na tom není v celkovém měřítku vůbec dobře. Mnohé naše sbory chátrají a co hůře, jsou navštěvovány pouze jedenkrát týdně (někdy ani to ne), hrstkou bratří a sester, převážně pokročilého věku. Co by asi udělal Nehemiáš, kdyby toto viděl? A pojďme ještě dál – co by udělal Farský a ostatní zakladatelé moderní církve, kdyby dnes procházeli naše sbory? Domnívám se, že prakticky to samé, co tehdy udělal Nehemiáš: “Jakmile jsem ta slova uslyšel, usedl jsem a celé dny plakal a naříkal. Postil jsem se a modlil se k Bohu nebes…“
Jenže, milé sestry a milí bratři, Nehemiáš, tento hluboce zbožný, citlivý a stavem Božího lidu zraněný člověk, který tak těžce nesl duchovní stav své doby už tu není. A už tu také není Farský, člověk, který se před Bohem nespokojil se stavem tehdejší Římskokatolické církve a rozhodl se s dalšími bratřími s tím rázně něco udělat. Nicméně i tak mám pro nás pro všechny dobrou zprávu: „Ještě jsme tu MY a právě TEĎ se můžeme k současné situaci postavit podobně, jako to tehdy udělal Nehemiáš a jak se jistě často modlil i Farský. Můžeme upřímně plakat nad stavem naší církve, můžeme se modlit k Bohu nebes, aby naklonil své ucho k modlitbám svých služebníků, kteří opravdově ctí jeho jméno a kteří celým svým srdcem touží po obnově našeho duchovního domova i života.
Ve svém článku „Evangelizace“ (ČZ č.16) jsem naznačil některé možné cesty vedoucí k oživení naší církve. Jistě jsem však zdaleka nevyčerpal všechny možnosti a věřím, že se najde mnoho dalších Nehemiášů, kteří se aktivně zapojí do opětovného budování našeho duchovního Jeruzaléma – Církve československé husitské. Na modlitbách osobních i v našich společenstvích promýšlejme, jak se stát znovu církví moderní, přitažlivou pro dnešního člověka, jak oslovit evangeliem Ježíše Krista dosud neoslovené lidi, podobně, jako to zamýšlel a úspěšně realizoval Farský a jeho současníci ve víře.
Převzato z ČZ 17/2012