„Milé sestry a milí bratři v Kristu, po roce Vás rád a srdečně zdravím prostřednictvím zpravodaje „Mosty“. A abych řekl pravdu, trochu mě leká, že už je to zase rok, co Vám takto píši. Rychle to uplynulo…“
Tato slova jste mohli číst také i vloni v úvodu tohoto zpravodaje. V tom se, myslím, u nikoho nic nezměnilo, rok se rychle otáčí nám všem a ve zmiňované rychlosti uběhnutí 365 či 366 dnů asi žádná změna není. V životě se ovšem ale stále posouváme. Během roku se toho v nás a kolem nás odehraje samozřejmě velmi mnoho. Některé změny jsou vítané, jiné už méně. Některé, jak známo, bývají překvapením, jiné změny zakoušíme jako zcela přirozené.
Možná ani není tolik důležité, jaké dáme označení pro změny života, jak je pojmenujeme nebo jak je momentálně hodnotíme, jako bývá podstatné si proměnu uvědomit. V tomto smyslu i nyní pociťuji, že zakouším velkou proměnu života a ta se dotýká i Vás, moji milí. Přijal jsem totiž kandidaturu na službu biskupa Královéhradecké diecéze CČSH a moje církev mě zvolila.
Volba biskupa je projev charakteru naší církve. Jsme společenstvím lidí, které má demokratické zřízení, a tak služba biskupa tu není dána shora, nějakým nařízením odněkud, ale volbou. Je to
proces, do nějž promlouvá nejen vůle jednotlivců, ale celého společenství a já věřím, že je to nejen vůle lidská, ale také vůle našeho společného Pána, že jsem se stal VIII. biskupem ve své diecézi. Slovo biskup se z řečtiny překládá do naší mateřštiny jako dohlížitel. Církev mě tady pověřila, abych se snažil dívat kolem sebe nejen tady v Podještědí, nebo jako ještě do nedávna kolem Bakova
nad Jizerou a Kněžmostu, ale abych svou pozornost směřoval na mnohem větší území. Abych byl pastýřem pro faráře a také určitým spojovatelem v diecézi.
Naše Královéhradecká diecéze propojuje územně kraj liberecký, pardubický a královéhradecký a trošku zasahuje do kraje středočeského a vysočiny. Je to tedy rozsáhlá oblast a já se tedy od 18. května tohoto roku snažím „rozkoukat“…
Slovo biskup se také překládá jako dozorce, ale to v našich poměrech připomíná službu ve vězení, a proto není příliš vhodné. Církev není vězení a naše církev Československá husitská od počátku klade velký důraz právě na svobodu. Však také i za zrodem naší církve je velká touha po svobodě. Proto jsme se v roce 1920 odloučili od římské církve. Naši zakladatelé totiž vnímali potřebu svobodného, otevřeného a ničím nezatíženého pohledu na život a víru. To je i snaha, která by se za těch téměř sto let ani příliš neměla změnit. Snažíme se i nadále být společenstvím křesťanů, co hledá a zápasí ve svobodě bez příkras.
Biskup v našem chápání, není a ani nemůže být vládcem jako spíše moderátorem (z italského moderato = mírně) – to znamená, že by měl být tím, kdo řídí (mírní) diskusi a pnutí v církvi tak, aby
společenství neopustilo rámec, které si předsevzalo. Momentálně jsme v církvi ve složitém období, kdy po schválení zákona o takzvaných „církevních restitucích“ nás obecně čekají změny.
Změny dost možná čekají také i mne a mou rodinu v nejbližší době pro mou biskupskou službu. Mnozí z Vás se mě nyní ptáte, zda se budeme stěhovat do Hradce Králové a já se odpovědi vyhýbám, protože to v tuto chvíli, kdy píši tyto řádky, stále opravdu nevím. Záleží ve své podstatě na mnoha dalších změnách a okolnostech, které chtějí svůj čas. Prozatím hodně cestuji, dívám se a snažím se „moderovat“.
S kandidaturou na biskupa jsem souhlasil, měl jsem vnitřní svobodu, cítil podporu i množství otazníků. Nezbývá mi nic jiného, než abych proměnu vzal za svou. Neděsil se z toho, že na mnohé nemám hodnocení a odpověď. Věřím, že život sám, jak každý dobře ví, (nebo lépe řečeno – měl by vědět) je a bude plný proměn. Jak říká pravidlo života víry: „Za dnešní den bychom měli být vždy vděčni Pánu Bohu a zítřek bychom měli vnímat jako tajemství v naději.“
Jsem vděčný za to, že jsem 20 let žil v Podještědí jako duchovní své církve. Dost možná i příští rok a stejně tak i další a další Vám nejen zašlu zpravodaj Mosty, ale budeme se tu lidsky potkávat a spolu i nacházet náš vztah k Bohu. Mám Vás rád. Podještědí mi přirostlo k srdci. A protože si to vše nyní uvědomuji víc než kdy jindy, od tohoto pocitu se odvinula myšlenka věnovat Podještědí i toto číslo zpravodaje. O zdejším kraji a Českém Dubu vyšlo několik publikací. Naše Mosty si rozhodně nekladou za cíl předestřít pro Vás něco nového. Mnohé informace, které budete číst, znáte anebo naopak si budete říkat, proč tam ještě není to – či ono.
Tyto Mosty ale především chtějí být malým svědectvím o pozoruhodném kraji, dějinách a lidech. Jsou i výpovědí o tom, že každé místo může mít své ohromující kouzlo, je však nutné si je, alespoň tu a tam připomínat. Je dobré usilovat o oceně ní místa, ve kterém jsme a být za to vděční. Zřetelně totiž platí, že život zde smí mít velkou cenu a člověk by neměl sebe a okolí poškozovat lhostejnou netečností. Měli bychom ctít krásu přítomnosti a to, co bylo před ní…
Za podklad pro toto vyznání jsem pro náš zpravodaj vzal vlastivědnou práci pro žáky základní školy od mojí paní Jany s tím, že názornost i jistá zkratkovitost podávaných informací dodá snad i nám vědomí krásy a hlubokosti místa, kde je nám díky Pánu dnes dáno žít…
Přeji Vám všem, milé sestry a milí bratři v Kristu, dobrý dnešek tam, kde jste a naším Pánem požehnaný zítřek.
Váš farář a biskup Pavel Pechanec