Milé sestry a milí bratři,
zamýšlíme se nad společenstvím Církve československé husitské a naše hledání jádra v identitě církve je také to, k čemu jsme byli povoláni. Každá generace je jinak směřována ve svém soustředění se na podněty života. Lidstvo bylo, je a bude v pohybu, proto také křesťanství nikdy nebylo stojatou vodou.
Kdosi řekl k současnému křesťanství poměrně často citovaný bonmot (snad dokonce Karel Rahner), že křesťan 21. století bude buď mystikem, nebo nebude vůbec. V souvislosti s tématem svého příspěvku jej parafrázuji: buď se budeme modlit (a to hodně), nebo nebudeme vůbec.
Potřeba modlitby pro člověka víry je podobná potřebě dýchání. Možná si tu potřebu člověk ne vždy jasně uvědomuje, někdy nám činí potíž se zatavit a pochopit, že se dusíme. Modlitba je nádech a výdech zároveň anebo jinak řečeno – jestliže život plyne jako voda, tak modlitba dává té vodě řečiště a udává směr. Modlitba nám dodává energii.
Bylo by na místě, abychom na teologické konferenci hovořili o meditaci a kontemplaci, o formách modlitby, ale rád bych nyní směřoval naši pozornost do praxe všedního života.
Jsou vědecké studie, které jasně prokazují, jak se současná generace čím dál tím méně umí soustředit, jak jsme rozptýleni a doslova zavaleni nepřeberným množstvím informací. A zvláště u té nejmladší generace to začíná být velký a závažný problém.
Jsme odtrženi od reality, chceme všechno obsáhnout a informace máme na dosah. Člověku stačí být správně připojen na síť a vše máme okamžitě před sebou. Náš mozek, naše vědomí je v mžiku příjemně pohlazené, a tak jsme bohužel směřováni k přehlcenosti, roztříštěnosti, kdy ztrácíme rozlišení, jsme přesyceni množstvím bez hierarchického uspořádání informací – zásadní, důležité, pomíjitelné…
Dovolím si připomenout z Markova evangelia (Mk 5,9) chvíli, kdy Ježíš vyžene z posedlého člověka v Geraze zlého ducha: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“ A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je ‚Legie‘, poněvadž je nás mnoho.“
Jistě člověku je dáno, aby pásl po informacích, rozmnožoval je, nebo jinými slovy, aby člověk byl pastýřem i rolníkem ve světě informací. Jenže to nese i chuť být sám sobě pánem, určovatelem, učitelem v jedné osobě. Jsme závislí na množství všerůzných informací z internetu, TV, rozhlasu, Facebooku, ale nejsme už tolik přímo závislí na konkrétním člověku.
V bohaté Evropě rychle stavíme neviditelné bariéry, člověka mezi člověkem. Hráz individualismu mnohé narušuje, a tak nutně často mluvíme o krizi rodiny, krizi spolků, organizací a v neposlední řadě o krizi církve.
Připomínám to zde zjednodušeně z toho důvodu, abych podtrhl skutečnost současnosti, že lidé dneška k té roztříštěnosti ve světě informací čím dál tím méně i podle mého soudu, zakoušejí poznání závislosti na někom, ne na něčem, ale na někom. Závislosti „na něčem“ (na drogách, jako je alkohol, počítače, hry atd.) to kvete, ale přímá a osobní závislost nebo osobní spojitost s tím, co člověka přesahuje, ta alespoň u nás mizí.
Každý je tu pak o to víc sám sobě jakýmsi „polobohem“, a to je pak při nárazu života nemile překvapen. Najednou ten „Všeználek“ nezná na něco odpověď a přemáhá jej bolest života, strach, nebo dokonce smrt.
Pokud slyšíme hrůzné zprávy ze světa, povětšinou to s námi příliš nehne, protože je tolik děsivých zpráv, že nás to všechno nutně nechává chladné a možná o to víc člověk dnes reaguje fatálně na negativní zprávu, která se dotýká přímo jeho – na jedné straně jsme otupělí a na druhé poněkud zhýčkaní.
Jako bychom vycházeli z jasně daného zákona, že se nám vše zlé musí vyhnout, cítíme se být svobodní a nezávislí.
Modlitba je oproti tomu chvílí, kdy člověk zakouší svou plnou závislost. Závislost na Bohu a prožívá vědomí možného spojení s ním. Najednou se, jak máme osobní zkušenost, člověk ocitá v záchranné síti, kde ne že by víra byla opiem lidstva (jak říkával Marx), ale kde člověk nachází svou vnitřní identitu, směr a cíl svého snažení.
Modlitba je cesta domů. Ta cesta nese soustředěnost, bázeň i radost, ale není, jak víme, ta cesta snadná. Na místo soustředěnosti se na nás bez ustání v životě tlačí všerůzná roztříštěnost. Na místo bázně nás naplňuje slabost naší pýchy a místo radosti plíživá nespokojenost. Co s tím?
Kdybychom byli židé nebo muslimové, jednoduše bychom se opřeli o zákon jasně stanovených chvil dne. Třikrát nebo pětkrát za den bychom nastavili čas i směr pro modlitbu a nutili k tomu i celé své okolí.
Křesťanství je v tomto ohledu pochopitelně jiné. Důraz pro naši soustředěnost, pro spojení s nebeským Otcem je víc rozložen v obsahu spojení a o něco méně ve formě. Hospodin je živý navýsost osobní Pán a Soudce, „Jsem, který jsem a Budu, který Budu“ ovšem zároveň v něm my díky své víře rozpoznáváme milosrdného Otce. Otce, který čeká náš návrat – návrat marnotratných dcer a synů domů.
Chce, abychom jej hledali, abychom o něm přemýšleli, vzpomínali na to, jaké je to u něj tam – doma. Náš dobrý bratr Pán Ježíš nás naučil modlit se modlitbu Otčenáš. Těch sedm proseb propojují všechny naše potřeby a budují Boží království už teď tady a staví nás na pevný základ.
Jací jsme my křesťané a jaká je naše církev, jak a za co se ještě modlit? To všechno jsou otázky, na něž, zdá se mi chceme poctivě nalézt odpověď, jsme k tomu naším Otcem vedeni.
Odvážím se ovšem zde podtrhnout cosi, od čeho jsme trvale v naší církvi odváděni. Apoštol Pavel ve svém listu Galatským (6,7-10) píše:
Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.
Připomínám zde tyto verše, milé sestry a milí bratři, ve spojitosti s modlitbou, protože mám za to, že k identitě církve patří, nebo by patřit měla starost o druhé a konání dobra.
A začnu od Adama nebo přesněji řečeno od Kaina a Ábela. Všichni ten příběh notoricky známe. Jeden z nich byl rolník, druhý byl pastýř. Oba zakoušeli svou závislost na Bohu. Oba předložili svou oběť, na jednu Bůh shlédl a na druhou ne. Rolník Kain vzplanul hněvem.
Ono není zcela zřejmé, jak Kain poznal, že Hospodin na jeho oběť neshlédl, co jej k tomu rozpoznání vedlo, nevíme. Na každý pád, jak nám vypráví příběh, je zřejmé, že pocit nevyslyšené modlitby Kaina dovedl k ohni hněvu, v němž zabil Ábela, protože navíc žil i ve skálopevném přesvědčení, že není strážcem svého bratra.
„Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Zněla Hospodinova odpověď na Kainův hněv. „Což nepřijmu i tebe…
Jsme strážci svých sester a bratří? Cítíme se tak být? Konáme dobro, které je Hospodinem přijímáno? Apoštol Pavel při svém loučení s Efezskými říká (Sk 20,28): Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.
Být strážcem to není jen úkol pro biskupa, který je i dozorce a moderátor církve. To je úkol pro nás všechny. Identitou naší církve je, zdá se, že se málo modlíme, málo se modlíme za sebe navzájem a pokud něco strážíme, tak to bývají často jen naše vlastní pocity. Ty si hlídáme s velkou obavou.
Dovolím si konstatovat, že není příliš zvykem v našich náboženských obcích, aby se lidé modlili za svého faráře, farářku, biskupa, patriarchu, ba co víc, nemodlí se ani za sebe navzájem, protože na jakékoli ohrožení bývá jakoby spíše zvykem spíše reagovat krátkodechou hněvivostí, než dlouhotrvajícím modlitebním zápasem.
Slovo modlitba, jak známo, vychází ze slovanského moliti – prosit. Modlitba je vyjádřením vztahu a prosby, v níž vyjadřujeme svou závislost na Bohu. Modlitba nám dává energii k tomu, abychom mohli a chtěli jít životem s Kristem a v jeho Duchu kráčeli k Bohu Otci, i když výsledkem našich proseb není automatické naplnění našich přání a toho, co my považujeme za dobré a správné.
Jak často prosíme, jak často se modlíme, jak myslíme na svou církev, kolik dáváme času tomu, aby nás Bůh Otec ovlivnil? My někdy chceme ovlivňovat jeho, o tom není sporu, chceme s ním manipulovat tak, jak to chtěl už Kain, když toužil ukazovat Hospodinu, na co on má shlédnout, co má vykonat, co bylo podle Kaina dobré. Bůh Otec nás ve svém Duchu chce ovlivnit, abychom věděli jak a za co se modlit.
Jsem přesvědčen, sestry a bratři, že k přesnějšímu vyjádření identity naší církve budeme muset nechávat ovlivnit v Duchu Kristově sami sebe a také náš zájem a starost o sebe navzájem. Mnohem víc se modlit, prosit a vést nerovný zápas i bez zřejmého pozemského vítězství.
Byli jsme povoláni k tomu, abychom se ve svobodě a radosti nechávali Bohem ovlivnit a modlili se za své sestry a bratry, aby i oni byli mocně ovlivněni. Ano, máme nad sebou navzájem držet stráž a směřovat v lásce své sestry a bratry ke svobodě a radosti víry.
O naši církvi věříme, že vznikla z Boží vůle a milosti, aby skrze ni do jedné svaté a obecné církve byli přivedeni mnozí, kteří by jinak zahynuli v nevíře a v beznaději a protože usilujeme o církev bez vrásky a poskvrny, musíme se za ni modlit.
Prosím, tedy nyní Vás, své sestry a bratry v Kristu, abychom se spolu pomodlili. Nejprve modlitbu Otčenáš, což bude náročné – tak jako ostatně vždy, protože tu modlitbu známe tak, že nás naše mechanizmy ne zcela automaticky pouští do hloubky. Při společném recitování se podřizujeme rytmu celku společenství. Víme že, tato modlitba nefunguje jako stroj, ale jako zdroj možné milosti. Pokusme se ji tedy přednést, před našim Otcem v soustředěnosti, v té největší možné soustředěnosti jaké jsme momentálně schopni. A poté až tuto modlitbu dokončíme, Vás chci poprosit, abychom se ztišili k vnitřním modlitbám. Což bude také náročné, protože je před námi zhruba devět minut, kdy budete moci sledovat přesýpací hodiny a modlit se za sebe navzájem, jak jsme tu. Můžeme se modlit za své kolegy a kolegyně, za své sestry a bratry ve svých náboženských obcích a také i za ty, které osobně ani neznáme a dokonce i za ty, kteří jak věříme, mají jednou přijít po nás, až jim jednou předáme pádlo, k němuž jsme byli povoláni. Jsme na jedné lodi, tvoříme Církev československou husitskou, modleme se za ni a modleme se nyní také i spolu Otčenáš…
Pavel Pechanec, biskup CČSH
Teologická konference, Brno 2016