Mám za to, že většina lidí je nesmírně pozitivních, neztrácíme humor ani nadhled. I když včera jsem šel na poštu a byl překvapen, že jen půlka lidí nosila roušku. Na přechodu byla červená a na druhé straně stála šedovlasá paní s hůlkou, hodně přes osmdesát a bez roušky. Auta kolem nás hučela a já si pomyslím „Tak tahle paní by roušku mít rozhodně měla, přece patří do ohrožené skupiny!“ Naskočí zelená a jdeme proti sobě a když se míjíme udělá úkrok ke mně a vyštěkne do obličeje: „Zhebni!“ Je to tak nečekané, že ujdu ještě pár kroků, než se konečně ohlédnu a dojde mi velikost agresivní zloby. Paní na vratkých nohou ještě cosi brblá a pomalu přechází na druhou stranu. V hukotu projíždějících aut ji ale už nerozumím ani slovo. Stojím na chodníku, dívám se za ní a je mi pouze jasné to, že neklid a obavy občas přemohu každého. Kolik toho už asi zažila. Prožila už tolikrát strach a člověk není vůči němu nikdy imunní. Lpí na životě a já s rouškou ohrožuji její klid. Kouskem látky na připomínám, že by se měla bát. „Zhebni!“ Zničit strach nelze a „práh strachu“ máme každý jinde. A tak teď tady sedím u počítače a přemýšlím nad tou paní a strachem, co je hluboko v každém z nás. Modlím se, aby nás vedla síla lásky, co strach posouvá do pozitivní rovnováhy srdce. Všichni jsme na „přechodu“, jdeme životem, zatím nám svítí zelená.
* Otče, prosím za všechny, co nyní přemáhá strach. Prosím, ať síla Tvé lásky nás posouvá životem, přináší pokoj a dobré světlo pro cestu života. Amen
