Převzato z ČZ 41/2012, 19. neděle po Duchu sv., Mk 10,2-16
Sestry a bratři,
až nápadně vypovídají biblické texty pro tuto neděli o manželství, nežli se však tohoto tématu dotkneme, dovolte, abych se pozastavil u prvního biblického čtení z knihy Genesis. Je tu zajímavá pasáž, která charakterizuje postavení člověka při Boží tvorbě. Obvykle vzhlížíme ke Stvořiteli jako k tomu, jemuž je vše podřízeno a který – případně jeho zákon – je určujícím v každém našem konání. A najednou jsme postaveni do situace, kde Bůh vzhlíží k člověku. Možná se jeví toto vyjádření příliš troufalé, ale jak jinak nazvat situaci, kdy Stvořitel přichází s mnoha životními kategoriemi a přivádí je před člověka, aby viděl, jak je nazve.
To není omylné slovo, které by se nám dostalo nedopatřením mezi kanonické spisy Bible, všimněme si, že znovu je tento výrok potvrzen vzápětí – člověk je ten, v jehož rukou je kompetence výlučnosti při aktu Boží tvorby. Člověk zde vystupuje jako Boží správce, který je nadán vysokou prioritou tvůrčích pravomocí. Sám Stvořitel chce vidět, jak se člověk své úlohy zhostí a jak pojmenuje všechno stvořené.
V tomto obraze je skryta jakási participace, účastenství na nejvyšších privilegiích Boží tvorby, to znamená, že lidská úloha resp. rajský stav člověka skrývá jistá vyznamenání a možnosti, o které člověk přišel při známém obrazu vyhnání z ráje. Nezbývá mu, potažmo nám, než dobývat chléb v potu tváře, jak bychom se dočetli na dalších stránkách První knihy Mojžíšovy.
A protože je řeč o tvůrčích silách, o participaci na Božím stvoření, je vcelku logické, že se nám objevuje v biblických textech téma svazku dvou bytostí, otázka manželství. Je zcela přirozeným procesem, že splynutím muže a ženy se podílí člověk na reprodukčním vývoji, na předávání života, že v okamžiku nejsvětějšího splynutí se opětovně zúčastňuje geneze života, aby při aktu vzájemné lásky pokračoval v díle, které mu kdysi na počátku svěřil Hospodin.
Ponechám stranou disputaci o manželské rozluce, o rozvodovosti, vždyť ani sama církev neprojevuje v těchto věcech jasné stanovisko. Ježíš se vyjadřuje zcela jednoznačně – pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil manželku propustit. Tedy jinými slovy – pracujte na svém srdci, pak nebude tvrdé, a nebudete muset řešit tyto otázky. Samozřejmě nelze v této otázce zobecňovat či nastolit jednotný mustr, protože člověku se okamžitě vybaví Ježíšův výrok – kdo jste bez viny, první hoďte kamenem – nicméně z nikoho není sňata odpovědnost, když dle biblického muž přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem, aby o tuto jednotu pečoval v úctě a lásce každý jeden z nich.
Recept dostáváme na samém konci evangelní perikopy – kdo nepřijme Boží království jako dítě, ten do něj nevejde. Ano, toto je pravda nad pravdy. S dětskou důvěřivostí a otevřeností můžeme prožít opravdový ráj na zemi, jakmile vstoupí do manželství kalkul, sobectví a další nepředloženosti, může se pokojné království snadno stát neudržitelným peklem. Proto nás Ježíš vybízí ke skutečné opravdovosti, nic víc, nic míň. Pokoj Boží všem!