Jděte rychle povědět učedníkům: byl vzkříšen z mrtvých, jde před nimi do Galileje, tam ho spatří.(Mt 28,7)
Víte, co je zvláštní? Že křesťané jsou v současném světě ponejvíce spojováni s něčím konzervativním a zastaralým:
- se starými stavbami (což nebývají kostely ponejvíce nejstaršími stavbami v obcích?),
- se starými jazyky (ať už těmi biblickými – hebrejštinou a řečtinou, ať bohoslužebnými – latinou, staroslověnštinou),
- s názory obhajujícími staré pořádky…
Není to nakonec protimluv k tomu, co Vzkříšený dělá a co žádá? Jděte tam, kde jsem já… Jdu před vámi… Budu vás kdesi čekat…
Hned třikrát se v závěru Matoušova evangelia ohlašuje setkání Vzkříšeného s jeho učedníky v Galileji. A došlo k tomu nakonec na hoře, kterou Ježíš určil.. Tam dostali úkol jít ke všem národům získávat učedníky, křtít ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učit Ježíšovo učení. A Kristus jim přislíbil blízkost po všechny dny až do konce tohoto věku.
Kristus sice svolal učedníky do Galileje, tam, odkud vzešli, ale už ne k témuž, už ne do toho samého. Situace se zásadně změnila. Popravený, pohřbený a Vzkříšený Kristus však své učedníky do Galileje předchází.
Co znamená to Ježíšovo předcházení? On byl vždycky vlastně napřed, před nimi. Pokud chtěli být s ním, nezbývalo jim, než jej vyhledávat a následovat. V této situaci je cosi významného. Je v tom určité a důležité Boží sdělení.
Po třech letech svého galilejského působení směřoval Ježíš do Jeruzaléma a sděloval učedníkům, co ho tam čeká. Učedníkům se nechtělo přijmout riziko, které jim Ježíš představil. To jen z Tomáše při jejich odporu vyhrklo: Tak tam půjdem a umřem s tebou! A Ježíš skutečně do toho svatého města šel hlavně umřít.
Jenže po vzkříšení Kristus najednou obrací pozornost jinam – právě k té pohanské Galileji, nad kterou zbožní Jeruzalémci ohrnují ret. Právě tam ty své předchází. Jako vždycky je někde dřív než ti jeho. Jako vždycky připravuje situaci, do níž teprve přijdou.
A když už se s nimi sejde, posílá je odtud ještě dál do světa – k cizím lidem, k cizím národům. Do nových, nepředvídatelných a nebezpečných situací. Nenechává je v tom ovšem samotné. K úkolům, které na ně klade, přidává jednu zásadní jistotu – budu s vámi. Ne jen chvilku, ale do konce věku. Jeho zaslíbení patří všem generacím vyslaných.
Není to značný protisměr k tomu křesťanskému konzervování starých a známých věcí? Není to určitá Boží provokace?
Podívejme se jen, jak to šlo dál: apoštol Petr, tradiční žid, byl v Joppe překvapen Božím požadavkem jít za důstojníkem Korneliem z Cézareje: zvěstovat mu Krista a pokřtít ho. Musel vyjít ze své poctivé židovské skořápky a pro Kristovo evangelium udělat něco, co se mu do té doby příčilo.
Apoštol Pavel, někdejší farizeus Saul, byl Kristem jaksi obrácen naruby a z lovce křesťanů se stal Kristovým misionářem.
Co bylo uzavřené, otvírá se svatým Duchem. Dosavadní sevřenost vyvoleného národa je pro Krista už příliš úzká. Duch ji rozšiřuje, uvolňuje, rozevírá, rozpíná.
V tom je třeba být pozorný ke Kristu. Je tedy třeba hledat, kde je Kristus před námi, jeho vyhledávat, jeho následovat, jeho neztrácet ze zřetele. Pochopit úkol, který dnes zadává své církvi. Aby někde nezaostala a nezatvrdla. Jak kdysi řekl náš profesor novozákonní vědy, prof. Mánek: ne všude, kde je církev, musí být nutně Kristus. Ovšem všude, kde je Kristus, nutně vzniká církev.
Tuto odvahu vyjít ze starého, známého, už sevřeného a možná až zkamenělého by měli mít křesťané v sobě jako Kristův vklad. Zvlášť v dnešních časech, kdy se vše známé a zaběhnuté cítí být ohroženo.
Ke břehům Evropy připlouvají uprchlíci ze zemí rozbíjených krutým násilím a mnohdy ani nedoplují. Těch, kdo doplují, se Evropané bojí, že způsobí spoustu problémů v zemích, kam se dostanou. Že se mezi ně snadno mohou přimísit sebevražední atentátníci.
Evropa se teď dohaduje o tom, jak zabránit ztrátám lidských životů při exodu přes Středozemní moře. Pokud je Evropa ještě křesťanská, měla by najít odvahu cestu uprchlíků zlegalizovat, dát jejich proudu lidská pravidla a připravit jim důstojný osud. Měla by v sobě najít kristovskou odvahu vyjít ze svého zaběhaného pohodlí a přijmout lidi, kteří přicházejí odjinud. Otevřít se jim. Ne vydat se jim všanc, jak to lidé mnohdy s obavami cítí, ale vytvářet svůj svět nově. Ohlídat si své hodnoty a pracovat na tom, aby křesťanská civilizace měla ještě co v současnosti ukázat jako nosné a dobré. Hledat, kde a kam nás i v tomto problému předchází a volá Kristus.
Nemylme se, není to záležitost jen nějakých vysokých evropských představitelů, ale i záležitost každého z nás: našich obav i naší rozhodnosti. Naší důvěry Kristu a naší odvahy žít ze své víry. Zvlášť když slyšíme z Předního i Středního Východu zprávy o tom, že mnozí svou příslušnost ke Kristu platí životem. Tváří v tvář jejich obětem by naše víra neměla být ustrašená, ustrnulá a ne-křesťanská.
Nebojme se, když nás Kristus nás volá a vysílá, vždycky nás i předchází.
Jana Wienerová
Iz 35,3bn: Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: Buďte rozhodní, nebojte se!
Ř 8,35: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
Mt 28,10:
Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny.“ Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. Tu jim JK řekl:„Nebojte se, jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje, tam mě uvidí.“