Tento příspěvek k církevním dějinám upozorňuje na obvyklé a zakořeněné stereotypy. Týkají se křesťanů v období vlády nacionálního socialismu. Je až úsměvné, jak se občasně objevují, od komunistické propagandy, až k dnešnímu ateistickému hnutí. Díky práci mladých historiků naší církve je část dějin CČSH v tomto temném období již osvětlena, a je to dobře. Zde jsem se věnoval pouze naším ekumenickým bratřím z římskokatolické a luterské církve. Kvůli popularizačnímu charakteru jsem nečerpal z archivních pramenů. Všechny citované publikace, až na jednu archivní knihu a jedno vydání papežské encykliky, jsou volně dostupné a až na několik výjimek jsou jejich autory profesionální historici.
Jan Rokyta
Vztah křesťanů, především římských katolíků, k nacistům je možné popsat například i pod úhlem pohledu účasti na tehdejších volbách. Oblasti, v nichž převládalo římskokatolické vyznání, se k nacismu stavěly takto:
Sociální složení nacistických voličů
Volby roku 1928 1930 1932 červenec 1932 listopad 1933
vyznání katolické 30% 20% 17% 17% 24%
Nejméně hlasů dostala NSDAP v jižním Německu, zejména v Dolním Bavorsku, Švábsku, Württembersku a západním Prusku. Lee McGowan dovozuje, že voličský ohlas NSDAP lze vysvětlit náboženským rozdělením Německa na protestantský sever a katolický jih. U protestantů na severu zaznamenala NSDAP větší volební úspěch než u katolíků na jihu. V jižním Bavorsku, drtivou měrou katolickém, si NSDAP vedla ze všeho nejhůře. V nevalných výsledcích, jichž dosáhla v západním Prusku, v okolí Cách, v Kolíně nad Rýnem, Düsseldorfu a Trevíru se zrcadlil odpor katolické církve, která své voliče směřovala k Německé straně středu.[1]
V roce 1930 se po volbách do Reichstagu nacionálně socialistické Gauleitung – Župní velitelství – v Hessenu písemně dotázalo katolického biskupství v Mohuči na instrukce, které dal svým věřícím farní kněz v Kirchhausenu. Ten tlumočil svým farníkům tyto pokyny:
- Žádný katolík nesmí mít legitimaci Hitlerovy strany.
- Žádný člen Hitlerovy strany se nesmí zúčastnit (farních shromáždění) na pohřbech nebo při jiných příležitostech.
- Dokud bude katolík držitelem legitimace Hitlerovy strany, nesmí být připuštěn ke svátostem.[2]
Mohučský generální vikář Jacob Philipp Mayer potom v dopise tyto pokyny potvrdil jako oficiální směrnice vydané biskupem a dodal, že nacionálně socialistická politika rasové nenávisti je neslučitelná s katolickým křesťanstvím.[3] V únoru 1931 potom vychází obdobné pastorační směrnice v Bavorsku, měsíc poté následuje oficiální prohlášení ze strany kolínské, paderbornské a hornorýnské církevní provincie. Duchovním je také přísně zakázáno spolupracovat s nacionálně socialistickým hnutím.[4] V roce 1933 po volbách, v nichž zvítězila NSDAP, linecký biskup tyto zákazy, týkající se strany, která vyhrála parlamentní volby, potvrdil.[5] Nuncius Cesare Orsenigo pak vyjádřil naději, že podobné instrukce mohou snad uchránit věřící od toho, že se začlení do řad strany, která se stále více vzdaluje katolickým principům.[6] Podobný postoj zaujala i římskokatolická hierarchie v Rakousku na setkání v listopadu 1932, kde došlo k odsouzení nacionálního socialismu jako neslučitelného s křesťanským učením. Biskup J. M. Gföllner pak v pastoračním listu napsal, že je nemožné být dobrým katolíkem a nacionálním socialistou zároveň.[7]
V roce 1938 se konal v nacistickém Německu plebiscit o připojení Rakouska, který byl spojen s otázkou vyjádření důvěry Adolfu Hitlerovi. Jednou z mála osobností, které veřejně vyhlásily, že se zdržují hlasování, byl římskokatolický rottenburský biskup Johannes Baptista Sproll. Následovaly demonstrace SA před kostelem a vykázání duchovního z diecéze.[8]
Pravděpodobně největší protinacistická demonstrace v dějinách Třetí říše se odehrála v Rakousku v podvečer 7. října 1938 v katedrále sv. Štěpána, kam byla svolána růžencová slavnost. Účastnilo se 6000 – 8000 mladých lidí, kteří následovně na náměstí provolávali protinacistická hesla a pozměňovali nacistické slogany „Adolf Hitler je náš vůdce“ na poněkud odlišné „Kristus je náš vůdce“. V sobotu 8. října večer členové Hitlerjugend na oplátku vtrhli do arcibiskupského paláce, zdemolovali jej a vyhodili katedrálního kaplana z okna v druhém patře. Shromáždění nacističtí radikálové pak provolávali své přání ohledně kardinála Innitzera – „Innitzer do Dachau“.[9]
Domněnka o kladném vztahu nacistického režimu ke křesťanství se musí vypořádat s historickými fakty. Například výchovné vysílání nacistického rozhlasu pro mládež hlásá toto:
- Rasa, která pochází z krve, má hrát rozhodující roli ve výstavbě kultury jednoho každého národa. Kultura pochází z rasy.
- Zákony rasy jsou stejně neměnitelné jako příroda. Rozdílné rasy nemohou být sjednoceny.
- Vědecká bádání doložila, že víra v nadpřirozené kultury a náboženství je zastaralá.
- Učení o rase je schopné vytvořit pro germánské národy novou kulturu a nové náboženství.[10]
Nacionálně socialistická politika, týkající se mládeže a práce s mládeží se pak nese v tomto duchu. V roce 1937 vydává NSDAP oficiální Příručku pro Hitlerovu mládež, která byla povinnou četbou. Kapitola Utváření rasy: Dědičnost a prostředí probírá Mendelovy zákony dědičnosti, Darwinovu teorii o původu druhů a přirozeném výběru a Lamarckův princip dědičnosti.[11] V roce 1934 zpívají členové Hitlerjugend písničku s tímto textem:
„Jsme veselá mládež Hitlerova a nepotřebujeme žádné křesťanské pravdy,
Neboť vůdce Adolf Hitler, náš vůdce bude navždy naším přímluvcem.
Ať si papeženští kněží zkoušejí, co chtějí,
zůstaneme Hitlerovými dětmi, dokud neumřeme.
Nejdeme ve stopách Krista, ale Horsta Wessela…
Nejsme křesťané a ani katolíci, ať se děje co chce, kráčíme jen s SA.“[12]
- září 1933 bavorská politická policie pod vedením Heinricha Himmlera zakazuje všechny aktivity katolických organizací, vyjma mládežnických skupin, chrámových sborů a charit.[13] Říšský ministr Wilhelm Frick 7. července 1935 vyhlásil záměr „dekonfesionalizovat“ veřejný život. Na základě jeho nařízení byly dále omezeny katolické svazy mládeže a mladým lidem mělo být nařízeno, aby vstoupili do Hitlerjugend.[14] O postoji nacistického státu ke křesťanství vypovídá i plakátová kampaň proti církevním školám. Na plakátu je vidět usměvavý, hajlující A. Hitler a pod ním kupa malých hajlujících školáčků. Na plakátu je nápis Adolf Hitlersjugend geht in die Gemeinschaftsschule. Rodiče měli své děti posílat do nekonfesijních škol na přímou výzvu státu.[15] V roce 1936 oldenburská státní administrativa nařídila ze škol odstranit obrazy Martina Luthera a kříže.[16] Do léta 1939 jsou všechny církevní školy změněny na obecní. Veškeré soukromé církevní školy jsou zestátněny.[17] Po 25. březnu 1939 je členství v Hitlerjugend povinné pro všechny děti starší deseti let.[18]
Restrikce se pak dále týkaly i církevního tisku. Od 20. července 1933 je zakázáno, aby se jakékoliv noviny nazývaly „katolickými“, napříště se musely nazývat pouze „německé“.[19] Oficiálně bylo zakázáno publikovat německé překlady z L‘Osservatore Romano.[20] Nařízení Říšské tiskové komory z dubna 1935 zakazovalo vydávání novin spojených s některou konfesí a se zvláštními zájmovými skupinami.[21]
Po roce 1937 figurují ve zprávách Sicherheistdienstu jako ideologičtí nepřátelé nacistického režimu: komunisté, Židé a křesťané.[22] R. Heydrich pak označuje Židy a katolickou církev, projevující se prostřednictvím politických institucí, za největší nepřátele nacionálního socialismu v roce 1936.[23] Ztotožňování křesťanství, komunismu a židovství v nacistickém myšlení bylo běžné. Potvrzuje to i výrok Martina Bormanna z 29. listopadu 1944: „Každá protikomunistická a protikřesťanská doktrína musí být ipso facto také protižidovská. Národně socialistická doktrína je proto protižidovská in excelsis, neboť je zaměřena jak protikomunisticky, tak protikřesťansky.“[24]
NSDAP pak rozhoduje, že její straničtí funkcionáři nemohou zastávat současně stranický úřad a být členy katolické nebo protestantské církve.[25] Podle hlášení místních stranických funkcionářů je boj s církví jediným projevem otevřeného politického odporu v Německu v polovině třicátých let.[26] V lednu 1938 je pak oficiálně zakázána Katolická akce, braná jako poslední politická instituce církve ve veřejném životě.[27] Mezi zastřelenými v roce 1934 za Noci dlouhých nožů jsou i Erich Klausener, generální tajemník Katolické akce a Fritz Gerlich, šéfredaktor katolického týdeníku Der gerade Weg, známý jako kritik režimu.[28]
Situace v Rakousku po anšlusu je následující. 12. března 1938 krátce před úsvitem nacističtí sympatizanti rozbili okna arcibiskupského paláce v Salcburku a drželi arcibiskupa Sigismunda Waitze v domácím vězení. Ve Štýrském Hradci se příslušníci SA vloupali do rezidence biskupa Ferdinanda Pawlikowského a odvedli jej do městské věznice, kde ho intervenovali.[29] 17. října 1938 nacisté opětovně zpustošili sídlo arcibiskupa Waitze za provolávání „Chceme vidět našeho biskupa v Dachau“.[30]
O celkovém postoji nacistického státu k církvím a jejich budoucnosti píše Joseph Goebbels ve svém deníkovém záznamu z 15. února 1937 toto: „Velké dilema kvůli Kerrlovu /Hanns Kerrl byl Reichsminister für die kirchlichen Angelegenheiten/ plánovanému výnosu k církevní otázce. Kerrl to bez vědomí min. prop. dal tisku. Vůdce je rozčilen a zabraňuje publikování. Kerrl, Frick /ministr vnitra/, Hess, Himmler a já jsme na Obersalzberg povoláni na poradu k církevní otázce. Vůdce chce nyní stanovit jasnou linii… Kerrl ztropil strašnou hloupost. Tak nelze církevní otázku řešit, vytvoříme tak jen mučedníky. Kerrl chce církev konzervovat, my ji chceme zlikvidovat. To jsou nejen taktické, nýbrž zásadní rozdíly, které nás dělí.“[31] 12. května 1937 si Joseph Goebbels ve svém deníku zaznamenává: „Musíme si církve podrobit a udělat si z nich naše sluhy. Celibát musí padnout. Církevní majetek zabaven, žádný muž před 24. rokem nesmí studovat teologii. Řády musí být zrušeny.“[32] Tato tendence je v denících jednoho z nejmocnějších mužů Třetí říše dostatečně rozpoznatelná. 17. ledna 1940 Joseph Goebbels zaznamenává svoji schůzku u Adolfa Hitlera a diskusi o církevní otázce. Goebbels píše: „Boj s církvemi je konec konců nevyhnutelný, ale bude trvat velmi dlouho.“[33] Kampaň proti církvi vrcholí 28. května 1937 rozhlasem pronášeným projevem ministra Goebbelse na shromáždění dvaceti tisíc nacistických straníků. Křesťané jsou označeni jako ti, kdo „kazí a otravují duši národa“.[34]
Vztah nacistického režimu vůči církevní hierarchii a papežům Piu XI. a Piu XII. a naopak je nutné opět brát z hlediska faktů. 14. května 1934 předává E. Pacelli (budoucí papež Pius XII.) Hitlerovu velvyslanci v Římě Diegovi von Bergen toto memorandum: „Církev jako strážkyně Kristovy víry nemůže bez odporu přihlížet k tomu, jak je mládeži, nositelce další generace, kázáno místo radostného poselství Kristova učení vzdorovité a klamné poselství nového rasového materialismu a jak jsou k tomu zneužívány státní instituce.“[35] Z hlediska faktů lze pouze ocitovat nacistický tiskový orgán Das Reich, který otiskl v roce 1938 po úmrtí Pia XI. a před volbou kardinála Pacelliho za papeže tvrzení, že „Pius XI. byl poloviční Žid, protože jeho matka byla holandská Židovka, ale kardinál Pacelli je čistokrevný Žid.“ Adolf Hitler 13. 12. 1941 promlouvá o tom, co měl italský Duce podle něj učinit ve vztahu k římskokatolické církvi a Vatikánu: „Já bych vpochodoval do Vatikánu a celou tu společnost bych vyhodil. Pak bych řekl, promiňte, spletli jsme se! Ale už by byli pryč.“[36] Postoj fašistického vůdce Benita Mussoliniho je obdobný. 6. října 1938 ve Velké fašistické radě pronáší: „Tento papež je pro katolickou církev prokletím.“[37]
Ke vztahu Pia XII. ke Třetí říši je nutné uvést toto: 2. června 1943 pronesl papež Pius XII. pro kardinály projev, v němž se praví: „Nechť vás nepřekvapí, nasloucháme-li obzvláštně soucitně hlasům těch, kteří se k nám prosebně obracejí se srdcem plným strachu. Jsou to ti, kteří jsou kvůli své národnosti nebo svému původu vystavováni stále horším ranám osudu a stupňujícímu se utrpení. Někdy, aniž by nesli jakoukoliv vinu, musí čelit opatřením, která hrozí vyhlazením.“ Země Osy tuto pasáž ve svých zprávách pominuly, ale vatikánské rádio ji odvysílalo do Německa s tím, že ti, kdo „rozlišují mezi Židy a ostatními lidmi“, nejsou věrni Bohu ani božím přikázáním.[38] 25. června 1944 Pius XII. osobně apeluje na admirála M. Horthyho, aby maďarská vláda „znovu nepokračovala ve válce proti Židům“.[39]
Zajímavý je i vztah nacistických institucí. V textu z roku 1937 o SS se praví: „Žijeme v epoše závěrečného střetu s křesťanstvím. Jedním z poslání SS je dát německému lidu na následujících padesát let nekřesťanské ideologické základy umožňující vést život hodný jeho povahy.“[40] V rámci SS se například zrodily originální svatební obřady s pohanskou symbolikou, rodinám příslušníků SS zakázal H. Himmler slavit vánoce, podle jeho představ je měl nahradit slunovrat. V prohlášení z 9. června 1942 označuje Himmler křesťanství za největší nákazu.[41] Heydrich a Himmler rezignují na příslušnost k církvi v roce 1936.[42] Adolf Eichmann rezignoval na členství v církvi v roce 1937.[43] Eichmannova manželka, která byla katolička, trvala na církevním sňatku. Bylo zvykem, že příslušníci SS vystupovali z církve a přestávali se účastnit náboženských obřadů. Eichmann svým vyšetřovatelům v Jeruzalémě řekl o svém manželství uzavřeném církevně toto: „Nebylo to zakázané, ale vyvolávalo to posměch.“[44]
Zajímavý je potom i oficiální vztah římskokatolické církve a jejích encyklik k nacistům. Po otištění encykliky Mit brennender Sorge 21. května 1937, hned druhý den, lze v nacistických hlavních novinách Völkischer Beobachter nalézt otisknutý článek s názvem „Židovský bůh a jeho farář v Římě“. Adolf Hitler nařizuje zabavit všechny exempláře encykliky a další její zveřejnění je zakázáno. Firmy, které ji vytiskly, byly zavřeny.[45] V encyklice Mit brennender Sorge se říká: „Wer die Rasse, oder das Volk, oder den Staat, oder die Staatsform, die Träger der Staatsgewalt oder andere Grundwerte menschlicher Gemeinschaftsgestaltung – die innerhalb der irdischen Ordnung einen wesentlichen und ehrengebietenden Platz behaupten – aus dieser ihrer irdischen Wertskala herauslöst, sie zur höchsten Norm aller, auch der religiösen Werte macht und sie mit Götzenkult vergöttert, der verkehrt und fälscht die gottgeschaffene und gottbefohlene Ordnung der Dinge. Ein solcher ist weit von wahrem Gottesglauben und einer solchem Glauben entsprechenden Lebensauffassung entfernt.“[46] A dále: „Nur oberflächliche Geister können der Irrlehre verfallen, von einem nationalen Gott, von einer nationalen Religion zu sprechen, können den Wahnversuch unternehmen, Gott, den Schöpfer aller Welt, den König und Gesetzgeber aller Völker, vor dessen Größe die Nationen klein sind wie Tropfen am Wassereimer, in die Grenze eines einzelnen Volkes, in die blutmäßige Enge einer einzelnen Rasse einkerkern zu wollen.“[47] Encyklika Mit brennender Sorge obsahuje distancování se od všech hlavních myšlenkových principů nacismu. Principu biologické determinace lidské bytosti, ztotožnění rasy s biologií, zbožštění státu, pojetí národního státu jako výlučného a biologického. Z hlediska historických faktů lze pouze konstatovat, že mezi zářím 1933 a březnem 1937 adresoval Vatikán říšské vládě přes sedmdesát protestních nót a memorand.[48]
K pochopení vztahu římskokatolické církve k nacismu je nutné se vrátit k osobě předchozího papeže, Pia XI. Nařízení Pia XI. vedlo k analýze nacistické nauky. Generál řádu jezuitů Wladimir Ledóchowski pověřil jezuity Rabenecka a Franze Hürtha, který učil na semináři v holandském Valkenburgenu, aby provedli analýzu nacionálního socialismu a sestavili teze, jak jej má církev chápat.[49] Oba jezuité si vzali za materiál k rozboru Hitlerův Mein Kampf.[50] Seznam tezí k nacionalismu, rasismu a totalitě, archivně uvedený k 1. květnu 1935[51] poskytuje solidní vhled do toho, jak římskokatolická církev chápala nacionální socialismus v Německu. Svatému oficiu byl dokument předložen 14. března 1935.[52] Jeden z prvních bodů je nacionalismus. Římskokatolická církev chápala nacionalismus v Německu takto: „Národ je sám nejvyšším zákonem, posledním a jediným účelem.“[53] Následuje odstavec nazvaný Nejvyšší všeobecné pravidlo, v němž jezuité o nacionálním socialismu praví: „Stát a národ se nemusejí na nic ohlížet než samy na sebe, na vlastní vládnutí a všestranné blaho, a to bez veškerého ohledu na jakékoliv soukromé právní nároky nebo na mezinárodní právo.“[54] V odstavci nazvaném Hospodářská praxe popisují jezuité, jak chápou nacionální socialismus v oblasti hospodářské: „Bezpodmínečně platí zásada neomezené ‚péče o sebe, případně lásky k sobě‘ a ta se musí používat v hospodářství, jakmile stát vyjednává s jinými státy. Zde se nemůže jednat podle tak zvaných zákonů spravedlnosti, slušnosti a milosrdnosti, které se v žádném případě nehodí k opravdové surové skutečnosti.“[55] Poměrně jasnozřivé jsou odstavce Expanzionismus a Militarismus, v nichž jezuité o nacionálním socialismu píší: „Vlastní vláda a síla jsou národu dostatečným důvodem k tomu, aby prohlásil expanzionismus za zásadu, prováděl ho tak, že si podrobí jiné národy a jejich území – třeba ozbrojeným násilím – si částečně nebo zcela připojí. Vítězství zbraní je považováno za slavné, a jako takové je pro stát dostatečným důvodem, proto aby v případě mezinárodního konfliktu vyvolal ozbrojenou válku, a zřekl se tak mírového urovnání sporů…“[56] O lidské přirozenosti, jak ji chápou nacisté, napsali jezuité toto: „Lidská přirozenost není u všech lidí v podstatě stejná; lidstvo, které nyní obývá zemi, pozůstává se totiž z ras, které jsou navzájem tak rozdílné, že ta nejnižší je vzdálena od nejvyšší právě tak jako od nejvyššího druhu zvířat… Lidstvo, pozůstávající se tak z rozdílných ras, nemá žádný jednotný původ, protože pochází z tolika předků, kolik je ras.“[57] V odstavci Pořadí mezi rasami je charakterizováno myšlení nacistů takto: „Příroda stanovila určité pořadí mezi rasami. To udává a nese s sebou přirozeným způsobem tak zvaný selektivní boj, který panuje mezi všemi způsoby života, a ‚právo silnějšího‘, podle kterého má jedna rasa převahu nad druhou. Pouze a jen vítězství v tomto boji – a to může být dosaženo i hrubým násilím, podvodem nebo zabíjením – propůjčuje podle zákonů přírody právo ovládat jiné rasy, a odůvodňuje nezvratný nárok na říši, kterou příroda přiřkne vítězné rase.“[58] 12. července 1936 šel do tisku návrh, který měl tři díly.[59] O rasovém chápání lidí se píše toto: „Rozdíly mezi rasami se nesmějí přehánět natolik, aby byla zpochybněna jednota lidstva, která je od jeho počátku. A nemělo by se nikdy zapomínat na to, že zákon lásky a spravedlnosti platí pro všechny rasy…“[60] 13. dubna 1938 jsou instrukce k odsouzení nacionálního socialismu otištěny v oficiálních novinách L‘Osservatore Romano.[61]
Dalším problémem, který je nutno řešit na základě historických faktů, je vztah k explicitně formulované ideologii nacionálního socialismu. Hitlerův Mein Kampf na církevní Index přímo zařazen nikdy nebyl. Církví odsouzeny byly Hitlerovy myšlenky, tak jak je interpretovali jezuité Rabeneck a Franz Hürth. Druhou nejdůležitější knihou Třetí říše byl Rosenbergův Mýtus 20. století. V říjnu 1933 Vatikán oficiálně protestoval proti zařazení Rosenbergovy knihy do školních osnov.[62] 7. února 1934 vatikánské noviny L‘Osservatore Romano uveřejnily zprávu, že Sanctum Officium doporučilo, aby na Index byla zařazena Rosenbergova kniha Mýtus 20. století.[63] Na seznamu zakázaných knih se tak ocitla druhá ideologicky nejvýznamnější kniha Třetí říše. Poté, co Vatikán zveřejnil zařazení Mýtu 20. století na seznam proskribovaných knih, němečtí teologové začali pracovat na knize Studie o mýtu, která kritizovala její faktické nesrovnalosti. Rosenberg odpověděl spisem An die Dunkelmänner unserer Zeit. Eine Antwort auf die Angriffe gegen den „Mythus des 20. Jahrhunderts“, který byl zařazen na Index též.[64] Rosenbergova Mýtu 20. století se v nacistickém Německu prodalo více než milion kusů.[65]
Obvyklou záležitostí, na níž je poukazováno je konkordát. Kolínský kardinál Schulte považoval uzavření konkordátu s nacistickým režimem za nemožné: „V dnešní době již neexistuje zákon a právo. S touto vládou by se konkordát uzavírat neměl.“[66] U konkordátu je normálně vyžadována státem přísaha věrnosti státu. Například konkordát se Srbským královstvím z roku 1914.[67] Adolf Hitler o konkordátu 7. 6. 1942 řekl: „Po skončení války bude s konkordátem skoncováno. Osobně si umožním tu radost vyčíst církvi všechny případy, ve kterých porušila konkordát. Pomysleme jen na úzkou spolupráci církve /Zde šlo o církev pravoslavnou/ s vrahy Heydricha.“[68]
Před vánoci 1933 Michael kardinál von Faulhaber, arcibiskup mnichovský, obhajoval v řadě kázání v kostele sv. Michala židovské kořeny křesťanství a Starý zákon. Z teologického hlediska odsuzoval nacionalismus a rasovou intoleranci. Jeho kázání byla publikována pod názvem Judentum, Christentum, Germanentum.[69] Pravděpodobně nejvíce protinacisticky orientovaným katolíkem byl berlínský biskup Konrád von Preysing.[70] Otec Bernhard Lichtenberg, uvězněný za kázání projevující solidaritu deportovaným Židům, zemřel v transportu do Dachau.[71] Na záchraně mnoha maďarských Židů se podílel papežský nuncius Angelo Rotta.[72] Katolický utrechtský biskup De Jonge zakázal pomáhat Němcům při shromažďování Židů.[73] V Nizozemí, kde se protestantské a katolické duchovenstvo pravidelně scházelo, aby probíralo politické záležitosti, nabídli Němci kompromis: židovští křesťané nebudou deportováni, když církve nezveřejní protest proti deportaci Židů. Jako jediná tuto podmínku přijala Holandská reformovaná církev.[74] Protesty proti deportacím Židů ve Francii mezi katolíky vedl arcibiskup Saliẻge z Toulouse, který 23. srpna 1942 rozeslal pastorační dopis, v němž praví, že Židé jsou skutečnými muži a ženami, součástí lidského druhu. Přidali se biskupové montambanský a marseillský.[75] 6. července 1941 se v římskokatolických kostelích čte pastýřský list německých biskupů, zdůrazňující povinnost vůči vlastnímu svědomí vzdorovat maření nevinných životů, i za cenu života vlastního.[76] Dalším, kdo vystupoval ve prospěch záchrany slovenských Židů, byl slovenský biskup Karol Kmeťko.[77] Ukrajinský metropolita ve Lvově, zodpovědný též za katolickou církev východního ritu, byl Andrej Septyckyj. Jako Ukrajinec si přál nezávislost Ukrajiny a přivítal tedy německá vojska jako naplnění tohoto přání a osvobození Ukrajiny. Německé vraždění Židů v Haliči a na východě Ukrajiny jej ovšem přivedlo k odporu. Ponejprve protestoval proti vraždění Židů v pastoračních dopisech, které ovšem byly zabaveny. V srpnu 1942 o těchto událostech napsal dopis Heinrichu Himmlerovi a následně dopis datovaný 29. – 31. srpna 1942 papeži Piu XII. O vládě nacistů psal jako o režimu teroru a korupce, pekelnějším než bolševici.[78] Fuldský kardinál Bertram zaslal věřícím pokyny ohledně chování k židovským konvertitům ke křesťanství. Výslovně se vyjádřil proti všemu, co se mohlo židovských věřících dotknout a povinnost nosit hvězdu na oblečení označil jako odporující křesťanské lásce. Vídeňský kardinál Innitzer se k nařízení o nošení hvězdy na oděvu postavil stejně odmítavě.[79] Již od roku 1935 se katolická církev snažila pomoci emigrovat křesťanům židovského původu z Německa. Je možné jmenovat American Christian Comitee for German Refugees.[80]
Dalším historickým problémem je vztah Vatikánu ke Slovenskému štátu. Po vydání Židovského kodexu na Slovensku v září 1941, což byla nejobsáhlejší rasistická právní norma v legislativě Slovenského štátu, Vatikán reagoval oficiálně takto: „Svatý stolec s bolestí se dozvěděl, že na Slovensku bylo vyhlášeno vládní nařízení, které stanoví podrobné zákonodárství rasové, vyhlašujíc různá opatření, jež jsou v rozporu se zásadami katolickými. Kodex hrubě porušuje křesťanské zásady a principy.[81] Toto je oficiální prohlášení „církevního státu“ ke vládní politice, oficiálního a mezinárodně uznávaného státu jiného, který se deklaroval jako stát křesťanský. Časopis Gardista 25. března 1942 ostře vystupuje proti praxi řadových kněží křtít slovenské Židy, přičemž bylo zřejmé, že je nevedou duchovní pohnutky, ale snaha zachránit se.[82] Dále je nutné zmínit Giuseppe Burzia, vatikánského charge d`affaires na Slovensku. 7. dubna 1943 navštívil předsedu vlády a ministra zahraničních věcí Vojtecha Tuku ve věci nesouhlasu Vatikánu s pokračujícími deportacemi Židů ze Slovenska. Záznam rozhovoru se dochoval takto: Burzio: „Přicházím z příkazu Vatikánu, abych odevzdal demarši… Vatikán žádá, aby bylo upuštěno od dalšího vyvážení Židů.“ Tuka: „Cizí moc je oprávněna intervenovat u vlády v tom případě, když jde o jejího státního příslušníka anebo o člena patřičné národnostní skupiny. Nerozumím však, na jakém základě intervenuje Vatikán ve věci slovenského státního příslušníka, který není členem katolické církve. Demarši odmítám a neberu ji vůbec na vědomí.“ Burzio: „Slovensko je katolickým státem a Svatý stolec pokládá za své právo a povinnost upozornit slovenskou vládu na státní akty, které se nesrovnávají s katolickými zásadami.“[83] Záznam pak pokračuje Burziovou odpovědí: „Je pravda, že podle ústavy se má Slovenská republika řídit křesťanskými zásadami. A vyvážení Židů se těmto zásadám protiví.“[84] Diplomatické nóty Vatikánu pokračují 5. května 1943: „Svatý stolec by… nedostál svému Božímu mandátu, kdyby neodsoudil ta ustanovení a opatření, která těžce postihují lidi v jejich přirozených právech pro jednoduchou příčinu, že patří k určitému plemenu.“[85] Slovenská katolická církev protestovala proti deportacím židovských konvertitů pastýřským listem z 21. března 1943, který byl čtený v kostelích a německé vyslanectví na Slovensku jej zaslalo i Adolfu Eichmannovi.[86] Další diplomatická nóta ve prospěch slovenských Židů je předána 20. září 1944 a osobní intervence u prezidenta Tisa následuje 29. září 1944.[87] Vatikán považoval za vyloučené se slovenskou vládou uzavřít konkordát[88] nebo vyhovět žádosti Slovenska o zřízení dalšího arcibiskupství. Důvod odmítnutí zní takto: „Ale Vatikán projevil nesouhlas s činy slovenské vlády, zejména při řešení židovské otázky. A vláda si navzdory výstrahám vedla svou. Takovýmto způsobem na cestě ke zřízení arcibiskupství stojí jisté překážky a je na slovenské vládě, aby je odstranila.“[89]
Celkově pak lze o osudu církví a křesťanů v případě nacistického „konečného vítězství“ pouze citovat Adolfa Hitlera. O úmyslech Adolfa Hitlera ve vztahu k církvím svědčí jeho úvaha z 13. 12. 1941: „Válka skončí. Poté bude třeba se věnovat poslednímu velkému úkolu naší doby – vyřešení problému církve. Teprve potom bude německý národ v bezpečí.“[90] Následovně o budoucnosti církví Adolf Hitler 18. 1. 1942 dodává: „Největšími škůdci národa jsou naši faráři obou konfesí. Dnes jim nemohu dát odpověď, ale všechno se zapisuje do mého velkého zápisníku. Přijde okamžik, kdy si to s nimi bez dlouhých štráchů vyřídím. V takových časech nebudu brát ohled na nějaké právnické formulky. Tady rozhodují jen pojmy účelných opatření.“[91] Stejně smýšlejí o vyřešení církevní otázky „po konečném vítězství“ i jiní přední pohlaváři Třetí říše. Josef Goebbels si 7. listopadu 1941 zaznamenává do deníku: „Od SD dostávám zprávu o poslední biskupské konferenci. Ve skutečnosti to bylo koncilium sabotáže a defétismu… Katolická církev svým chováním trvale diskredituje nacionální smýšlení katolické části našeho národa. Po válce se to velmi těžce vymstí, neboť my se nebudeme přirozeně zdráhat vyložit v pravý čas na stůl nahromaděné účty.“[92] Termíny jako „řešení problému“ mají ve specifickém slovníku nacistického režimu svůj vlastní specifický význam.
Posledním problémem je opakované považování nacismu za jakési kvazináboženství. 6. září roku 1938 vystupuje Adolf Hitler s projevem, v němž se distancuje od směšování religiózních prvků s nacionálním socialismem. Adolf Hitler praví: „Nacionální socialismus je střízlivá ideologie, vycházející z reality a je založena na nejjasnějším vědeckém poznání a jeho duševním vyjádření. Jestliže jsme otevřeli srdce lidí pro toto učení a jestliže v tom nyní pokračujeme, nevede nás touha vnést do lidí mystiku, jež leží mimo cíle a smysl naší doktríny… Neboť nacionálně socialistické hnutí není založeno na kultu. Je to rasová a politická filosofie, jež vyrůstá výlučně z rasových východisek. Jejím smyslem není být mystickým kultem. Místo toho má kultivovat a řídit lid, vymezený jeho krví. Proto nemáme žádné sály zasvěcené kultům, ale pouze sály sloužící lidem. Nemáme ani místa určená pro bohoslužby, nýbrž místa, na nichž se lze shromažďovat a náměstí, kde se dá pochodovat. Nemáme místa zasvěcená kultu, ale sportovní a také divadelní arény… V nacionálně socialistickém hnutí nelze tolerovat podvratnou činnost hledačů mystických pravd.“[93]
Jediným programovým pokusem o spojení nacionálního socialismu a formulování pozitivního vztahu římskokatolické církve k nacismu je kniha biskupa Aloise Hudala Die Grundlagen des Nationalsozialismus: Eine ideengeschichtliche Untersuchung. Biskup Hudal píše: „Říšskoněmečtí katolíci se nenechají nikým předstihnout ve své věrnosti národu a říši a souhlasí s nacionálně socialistickou revolucí…“ a dále „…zvláště zbytečná otázka, zda může přesvědčený křesťan s klidným svědomím být příslušníkem této strany a může jím zůstat, aniž by se dostal do rozporů s náboženským učením. Vznikla by nacionální a rasová myšlenka slučitelná s křesťanstvím, pokud by základní dogmata nepronikla do náboženství…“[94] Biskup Hudal nevylučuje možnost být zároveň nacionálním socialistou a křesťanem: „Pokud je nacionální socialismus jen politicko-sociálním problémem, pak katolíci, které nikdo nepřekonal v lásce a věrnosti ke státu a národu, nemají žádný důvod, aby se nestali také věrnými a bezvýhradnými přívrženci tohoto hnutí.“[95] 13. listopadu 1936 je v L‘Osservatore Romano otištěno veřejné distancování se Vatikánu od knihy Aloise Hudala.[96] Hudalova kniha Základy nacionálního socialismu papeže Pia XI. natolik rozčílila, že se měl vyslovit pro její zařazení na Index.[97]
Případem podpory režimu ve třicátých letech ze strany římskokatolického episkopátu je zmínka v Pastýřském dopisu německých biskupů o obraně proti bolševismu z prosince 1936. Kontextem této podpory je strach z „hrozby komunismu“. Podpora biskupů režimu je vyjadřována pro „zbožný úkol zapudit hrozbu bolševismu“. Rozpolcenost je viditelná ve formulaci listu, kde na jedné straně je vyjádřeno respektování práv státu v jeho řádném poli působnosti, na straně druhé list přímo odmítá zásahy státu do práv a sféry církve.[98] Druhým historicky uváděným případem je podpora režimu v pastýřském listu, čteném v Rakousku dne 27. března 1938 z kazatelen. Kardinál Innitzer byl autorem jeho konceptu a v pátek 18. března jej probíralo nejvyšší duchovenstvo Rakouska. Biskupové Waltz, Gföllner a Pawlikowski byli k navrhovanému listu skeptičtí, jejich skepsi však rozptýlil příchod dvou nacistických důstojníků na jednání duchovenstva. Oba nacističtí důstojníci přinesli vlastní koncept pastýřského listu z pera říšského komisaře Bürckela. Komisařův koncept oslavoval rasové, sociální a ekonomické úspěchy nacionálního socialismu. I nakonec publikovaná verze kardinála Innitzera se však nesetkala se vstřícným ohlasem. 1. května vyslovil Vatikán oficiálně ostrou kritiku pastýřského listu a krátce poté povolal kardinála Innitzera do Říma.[99]
[1] McGowan Lee, Radikální pravice v Německu, Prostor 2004, str. 122f. /Na str. 123 – 124 uvádí McGowan
tabulku s podrobným voličským úspěchem NSDAP podle jednotlivých krajů Německa./
[2] Cornwell John, Hitlerův papež, nakladatelství Bb art, Brno 2008, str. 106.
[3] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 122.
[4] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 125.
[5] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 163.
[6] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 125.
[7] Bukey E. Burr, Hitlerovo Rakousko, Rybka Publishers, Praha 2002, str. 136.
[8] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 103.
[9] Bukey E. Burr, Hitlerovo Rakousko, Rybka Publishers, Praha 2002, str. 147.
[10] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 59.
[11] Proctor Robert N., Rasová hygiena – Lékařství v době nacismu, Academia, Praha 2009, str. 46.
[12] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, obrazová příloha č. 210.
[13] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 199.
[14] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 195f.
[15] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, obrazová příloha č. 15.
[16] Burleigh Michael, Třetí říše. Nové dějiny, Praha 2008, str. 219.
[17] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 207.
[18] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 227.
[19] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 199.
[20] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 195f.
[21] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 128.
[22] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 166.
[23] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 199.
[24] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 167.
[25] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 212.
[26] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 204.
[27] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 205.
[28] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 200.
[29] Bukey E. Burr, Hitlerovo Rakousko, Rybka Publishers, Praha 2002, str. 139.
[30] Bukey E. Burr, Hitlerovo Rakousko, Rybka Publishers, Praha 2002, str. 151.
[31] Goebbels Joseph, Deníky, svazek 3: 1935-1939, nakladatelství Naše vojsko, Praha 2009, str. 172f.
[32] Goebbels Joseph, Deníky, svazek 3: 1935-1939, nakladatelství Naše vojsko, Praha 2009, str. 204f.
[33] Goebbels Joseph, Deníky, svazek 4: 1940-1942, nakladatelství Naše vojsko, Praha 2010, str. 16.
[34] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 206.
[35] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 74f.
[36] Picker Henry, Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Alpress, Frýdek-Místek 2005, str. 101.
[37] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 150.
[38] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 176.
[39] Cesarani David, Eichmann, Argo, Praha 2008, str. 181.
[40] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 211.
[41] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 211.
[42] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 212.
[43] Cesarani David, Eichmann, Argo, Praha 2008, str. 306.
[44] Cesarani David, Eichmann, Argo, Praha 2008, str. 51.
[45] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 205.
[46] Acta Apostolicae Sedis – Commentarium Officiale, Acta PII PPXI, 10. aprilis 1937, Ser II, v. IV, str. 149.
[47] Acta Apostolicae Sedis – Commentarium Officiale, Acta PII PPXI, 10. aprilis 1937, Ser II, v. IV, str. 149.
[48] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 196.
[49] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 62.
[50] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 205.
[51] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 167.
[52] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 205.
[53] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 169.
[54] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 169.
[55] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str 169.
[56] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str 169.
[57] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str 171.
[58] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str 177.
[59] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 100.
[60] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 102.
[61] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 248.
[62] Ryback Timothy W., Hitlerova soukromá knihovna, Naše vojsko, Praha 2010, str. 123.
[63] Ryback Timothy W., Hitlerova soukromá knihovna, Naše vojsko, Praha 2010, str. 126.
[64] Ryback Timothy W., Hitlerova soukromá knihovna, Naše vojsko, Praha 2010, str. 128.
[65] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 209.
[66] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 166.
[67] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 20.
[68] Picker Henry, Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Alpress, Frýdek-Místek 2005, str. 542.
[69] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 159.
[70] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 168.
[71] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 175.
[72] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 194.
[73] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 200.
[74] Hilberg Raul, Pachatelé, oběti, diváci, naklaadatelství Argo, Praha 2002, str. 232.
[75] Wistrich S. Robert, Hitler a holocaust, nakladatelství Slovart, Praha 2008, str. 207.
[76] Lifton Robert Jay, Nacističtí lékaři – Medicínské zabíjení a psychologie genocidy, Praha 2008, str. 121.
[77] Mlynárik Ján, Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha 2005, str. 237.
[78] Hilberg Raul, Pachatelé, oběti, diváci, naklaadatelství Argo, Praha 2002, str. 235.
[79] Gellately Robert, Kdo podporoval Hitlera, Prostor, Praha 2003, str. 154.
[80] Besier Gerhard, Svatý stolec a Hitlerovo Německo, nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2008, str. 186.
[81] Kamenec Ivan, Slovenský štát v obrazech 1939-1945, Ottova nakladatelství, Praha 2008, str. 144.
[82] Mlynárik Ján, Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha 2005, str. 201.
[83] Mlynárik Ján, Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha 2005, str. 229.
[84] Mlynárik Ján, Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha 2005, str. 230.
[85] Mlynárik Ján, Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha 2005, str. 235f.
[86] Cesarani David, Eichmann, Argo, Praha 2008, str. 149f.
[87] Mlynárik Ján, Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha 2005, str. 288f.
[88] Mlynárik Ján, Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha 2005, str. 237.
[89] Mlynárik Ján, Dějiny Židů na Slovensku, Academia, Praha 2005, str. 247.
[90] Picker Henry, Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Alpress, Frýdek-Místek 2005, str. 98.
[91] Picker Henry, Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Alpress, Frýdek-Místek 2005, str. 130.
[92] Goebbels Joseph, Deníky, svazek 5: 1943-1945, nakladatelství Naše vojsko, Praha 2010, str. 279.
[93] Evans J. Richard, Třetí říše u moci, Beta -Dobrovský, Praha – Plzeň 2009, str. 216.
[94] Hudal Alois, Die Grundlagen des Nationalsozialismus: Eine ideengeschichtliche Untersuchung, Leipzig,
Wien, Joh. Günther, 1937, str. 246.
[95] Hudal Alois, Die Grundlagen des Nationalsozialismus: Eine ideengeschichtliche Untersuchung, Leipzig,
Wien, Joh. Günther, 1937, str. 253.
[96] Godman Peter, Vatikán a Hitler- tajné archivy, nakladatelství Deus, Příbram 2008, str. 122.
[97] Ryback Timothy W., Hitlerova soukromá knihovna, Naše vojsko, Praha 2010, str. 139f.
[98] Kershaw Ian, Hitlerův mýtus, nakladatelství Levné knihy, Pohořelice 2009, str. 117f.
[99] Bukey E. Burr, Hitlerovo Rakousko, Rybka Publishers, Praha 2002, str. 140f.