Vztah křesťanství ke světské moci, státu a válce zůstává v církevních dějinách problematickým a má mnoho různých podob. Prvotní křesťanství v sobě stále nese osten namířený proti používání meče a tomu, kdo jej nosí. Spis Apoštolská tradice, připisovaný Hippolytu Římskému praví: „Voják, který je podřízený nezabije člověka. Dostane-li (k tomu) rozkaz nevykoná ho… Katechumen nebo věřící, který se chce stát vojákem bude odmítnut, protože (tím) pohrdá Bohem.“1 Důsledným dodržováním Božího příkazu se křesťan staví proti zavedené moci. Příkaz „nezabiješ“ je brán naprosto závazně a jeho porušení je protivením se Božímu příkazu. Každý, kdo chce dostát vojenské povinnosti ke státu je potom odmítnut z katechumenátu i ze společenství: „Katechumen nebo věřící, který se chce stát vojákem, bude odmítnut, protože (tím) pohrdá Bohem.“2 Stejným způsobem v intenci pacifismu postupuje například Origenes. Určitý odklon nastává s další linií v teologickém myšlení, jejímž reprezentantem může být Tertullián, ve svém Apologeticu razící myšlenku, že i křesťan může být dobrým a platným občanem Říma. Ctnosti křesťana a občana Říma se mohou potkávat. Tertullianus samozřejmě neidentifikuje ctnosti křesťana s pojetím ctnosti starého Říma, jenom podotýká, že etický rozměr křesťanství může státu, pokud chce být dobrým a spravedlivým státem, užitečný. U Aureliua Augustina potom vztah ke státu a světské moci nabývá nové podoby, vzhledem k jeho pojetí dějin, kdy z pravých dějin spásy je stát a světská moc vyloučena a mají pouze neutrální charakter lidského uskupení, plně podléhajícího Boží vůli. Bůh je vládcem a určovatelem pravých dějin, světská moc, ať v jakékoliv podobě, je Boží vůli podřízena a Bůh není legitimizujícím činitelem toho, co lidé právě jako světskou moc ustanovují. Křesťan je na první místě křesťanem a až potom občanem.
Myslitelem v bouřlivé době husitských Čech razícím myšlenky pacifismu je pak bezesporu Petr Chelčický. Petr Chelčický zná náhled na církevní otce a prvotní církev své doby velice dobře. Jeho pacifistické myšlenky a vztah ke státu ovšem vyvěrají z několika zdrojů. Je možné je usoustavnit takto: 1. Bible pojatá podle zákona Božího a neporušitelnost Desatera.
2. Rozměr důrazu na osobní spásu jednotlivce, která pramení i z jeho usilování na tomto světě.
3. Jeho vlastní pohled na církevní dějiny a jeho vlastní interpretace starocírkevních autorit.
4. Chelčického úvahy o společnosti trojího lidu a její podstatě.
Nejznámější Chelčického traktát, věnovaný problému násilí a státu, je samozřejmě O trojiem lidu řeč, adresovaný táborskému knězi Markoldovi ze Zbraslavic. V traktátu O trojiem lidu řeči Chelčický píše: „Ale křesťan, poněvadž z přikázání Kristova dlužen jest tím sám sebe nebrániti, kto jest jemu ukázal moc k své obraně na pomoc míti, aby skrze moc hojněji mohl rušiti přikázání Kristovo než sám?“3 Biblický příkaz „nezabiješ“ je Chelčickému naprostou autoritou, která není překročitelná. Všechny pasáže evangelií, v nichž Kristus potom příkaz “nezabiješ“ rozvíjí nebo mluví o snášení utrpení jsou Chelčickému důkazem o pravé cestě. Problémem, zůstává samozřejmě Starý zákon a svaté války lidu Izraele a potom i apoštol Pavel a jeho list Římanům. Zde Chelčický postupuje podle své metody interpretace Písma. Neplatí Písmo samotné, „čtenie“ jako kniha s pouhým textem o sobě nemá váhu, protože jsou v ní mnohé pasáže ovlivněné tím, co je lidské. Platnost má pouze Písmo interpretované podle zákona Kristova. Do zákona Kristova, který je univerzální a nadčasový, spadají Chelčickému Desatero, Kristovy promluvy o nenásilí, jeho slova pronesená o Poslední večeři, Kázání na hoře a další. Chelčický zákon Kristův pozitivně nedefinuje, slouží mu ale ke „spravování se“ lidí ke spáse a obnově církve. Tímto způsobem přistupuje i k liteře pouhého Písma. Pasáž z listu Římanům 13, 1-7 píše podle interpretace Chelčického apoštol Pavel křesťanským obcím, aby se podřizovaly státu, kvůli krutému pronásledování Římem, s úmyslem nepošpinit se odporováním násilí, a nikoliv samotnému Římu jako legitimizace jeho moci. Pasáže o válkách lidu Izraele nejsou zdůvodněním pro války soudobé, protože Kristus ve svém zákoně násilí odsuzuje. Zákonu Kristovu je podřízen i samotný text Nového zákona, konkrétně listů, nejenom text zákona Starého.
Rozměr důrazu na osobní spásu jednotlivce, jež pramení i z jeho usilování na tomto světě hraje u Chelčického v jeho pacifismu další roli. V Síti víry praví: „…že člověk nemuož křesťanem býti v této straně, o níž mluvíme, leč by křivdy a oklamánie nižádnému nečinil, a kteráž křivda a oklamánie na něho upadá od jiných, aby strpěl, zlého nečině podlé přikázánie Kristova, aniž smrt jeho nemá moci v nižádném.“4 Pro pravý křesťanský život, vedoucí ke spáse, je zapotřebí odmítnout veškeré násilí, poskvrňující člověka a neshodující se s Kristovým příkladem. Jediný boj, který Chelčický schvaluje je úplně jiného charakteru. V Chelčického interpretaci pasáží apoštola Pavla o „bojovanie“ se potom dostává ke slovu i argumentace z oblasti soteriologie: „Protož Apoštol neučí tělesným bojóm, ješto je sami krvaví lidé umějie pro svár vésti a duše lidské v nich hynú na zatracenie, ale učí těm bojóm, ješto se v nich duše zachovávají v pravdě od zatracenie.“5 Pavlovu řeč pojímá jakožto napomenutí k „bojovanie s vlastním tělem“, přičemž ale nejde o podobu středověkého umrtvování těla, k němuž samozřejmě Chelčický nenabádá. Skutečný boj a násilí jsou pro něj proklaté, protože uvádějí duše do zatracení. Stejným způsobem potom argumentuje právě proti trestu smrti. Chelčickému se představa vlastní spásy člověka se zabíjením druhých lidí naprosto rozchází. V případě jakékoliv křivdy nastává povinnost trpělivého snášení zlého.
Příkaz nenásilí se nevztahuje pouze na jednotlivce, protože platí jako závazná norma pro celou církev Kristovu. V Síti víry se píše: „ A poněvadž vždy do saudného dne zavázána jest cierkev Kristova, aby v trpělivosti vládla duší svú a přemáhala bezprávie skrze trpělivost…“6 Plnění příkazu nenásilí potom Chelčickému reprezentuje právě církev prvotní. V traktátu O trojiem lidu řeč ji dává za vzor: „…Kristus…Ten jsa v těle, posvětil jest sedmdesát a dva kněží…Kteřížto naplnili sú svým kázáním okršlek zemský…bez moci světské… Když se na ně sebrali knížata a králi, místo všech štítuov i pušek modlili sú se k bohu…“7
Chelčického vlastní pohled na církevní dějiny a jeho interpretace starocírkevních autorit pak hrají v jeho odmítnutí násilí další rozměr, v tomto případě velice aktuální. V diskusi s teology husitských Čech, kde tématem je oprávněnost války, se Chelčický střetne s argumenty, které husitům poskytli Augustin, Řehoř, Tomáš Akvinský a celá církevní tradice. Válka a boj jsou dovoleny v případě legitimnosti člověka, jenž válku vyhlašuje, legitimnosti záměru, s nímž je válka vedena, přičemž legitimní je pouze obrana a snaha o mír, nakonec potom legitimnost způsobu vedení války. Husité se zde pohybují, až na jedno období v dějinách radikálů na Táboře, v mezích církevních autorit. Chelčický naráží na několik diskusí, například s Jakoubkem ze Stříbra. Ve své Replice proti mistru Rokycanovi popisuje genezi celého sporu: „Také tvůj mistr Jakub, když mě kaceřoval pro moc v svém pokoji v Betlémě, řekl jsem mu, když ta moc právě u víře stojí podle tvé řeči, máš-li zprávu v evangeliu k svým skutkům, k bojům a k jiným ukrutenstvím, řekl „nic“, ale staří svatí to praví…Sv. Řehoř dí: Zapovídá se tímto přikázáním nezabiješ… Též sv. Augustýn: Rytíř, když poslouchaje moci, pod níž správně postaven jest, zabije člověka, nižádným města svého zákonem vraždou vinen nebude.“8 Chelčický vychází z Kristova zákona jako základní a dostačující normy pro každého křesťana, jež je nadřazena církevní tradici, která je opomíjitelná, je-li s touto normou v rozporu. Pro Chelčického církevní tradice platí a je hodnověrnou a příkladnou pouze, když je ve shodě se zákonem Kristovým. V případě dovolenosti války jsou Augustin a Tomáš s Kristovými slovy v rozporu, je nutné tedy podobnou argumentaci vyloučit.
Posledním zdrojem Chelčického pacifismu jsou mu závěry jeho úvah o společnosti trojího lidu a její podstatě. Liší se totiž od společenských teorií svých současníků konstatováním o podstatě světské moci. Ve společenské teorii trojího lidu byla světská moc jako stav chápána ve své podstatě neutrálně, protože plnila svoji danou funkci v societas. Její funkce byla deklarována jako důležitá pro chod celé společnosti. Násilí, spojené s vykonáváním její společenské funkce „strážit a chránit ostatní dva stavy“, pak bylo pouze nutným zlem. Společenská podstata, definovaná funkcí, zůstala uchována v podobě ochranitele a garanta řádu. Pro Chelčického podobný směr úvah přestává platit. Společnost trojího lidu není společenským konsensem stavů, plnících svoje společenské funkce, alespoň co se týče stavu třetího, prostých lidí. Z toho vyplývá i konec pozitivní společenské funkce plněné světskou mocí. Násilí, které mělo být pouhým apendixem výkonu společenského garanta, je pro Chelčického podstatou světské moci. V traktátu O trojiem lidu řeč píše: „Neb nemuož moc býti, jedině s ukrutnostmi.“9 Světská moc přestala mít neutrální povahu, vyplývající z pouhého plnění své uložené funkce, a začala nabývat v Chelčického úvahách nesporně násilného a mocenského charakteru. Jakmile Chelčický hovoří o světské moci, charakterizuje ji radikálním rozporem se zásadami zákona Kristova. Světská moc přímo brání společnosti řídit se Božím zákonem a její existence je stálým zdrojem společenského konfliktu, ačkoliv umožňuje žít v „dočasném dobru“. Světskou moc však používají pouze lidé bez vší víry a cti. V Chelčického pojetí je nutné vytknout i určitý pozitivní moment světské moci, který rozeznává v jejím působení pro „časné dobro“: „Tito, trestajíce, hledají svůj zisk, a oni, poslouchajíce, bojí se své škody. To obojí není ctnost samo v sobě, ale přece přichází tím věc dobrá k platnosti.“10 V žádném případě ale světská moc nemůže přivést někoho k nápravě, pokání a k „věčnému dobru“. Nemůže být garantem skutečného pokoje a míru, pramenícího z odpuštění a příkazu nenásilí. V traktátu O trojím lidu se praví: „Proto spravedlnost a pokoj, který se zjednává mocí, jest daleko od víry Kristovy, neboť moc prospívá jenom tím, že se ti lidé zachovávají v časném dobru.“11 K časnému dobru se váže spravedlnost a pokoj zjednaný světskou mocí. Kromě toho, že Chelčický odkazuje výkon spravedlnosti světské moci do oblasti dočasnosti a vnějšího řádu světa, pochybuje nejenom o pohnutkách lidí vykonávajících světskou spravedlnost. Chelčický, vedle nemoudrosti a nerozumnosti lidí, zdůrazňuje strach jako důležitou složku vlády světské moci: „… a oni, poslouchajíce, bojí se své škody …“12 Řád podle světské moci je řádem nedobrovolným. Použití represivních prostředků k tomu přímo odkazuje. Dualita dobrovolnosti řádu podle zákona Kristova a donucovacích prostředků a nedobrovolnosti řádu podle světské moci vyjadřuje diametrální rozdíl mezi oběma řády. Pro Chelčického není možné slučovat řád Kristův s násilnými prostředky: „A takovému řádu, který se děje a měl by se díti v lidu Božím, nemuož naučiti žádná múdrost tohoto světa, ani muož k němu připuditi moc světská, neb tento řád rodí se z srdce dobré vuole, ješto nenie pod bezděčí jako otrok, ale pod milostí jako syn.“13 Řád podle Krista a hodnoty s ním související pro Chelčického nejsou vynutitelné.
Petr Chelčický je myslitelem, který se hluboce zaobírá společností a státem své doby. Odmítá útlak ve společnosti a násilné řešení konfliktů. Nedělá si iluze o společnosti a jejích mechanismech, přitom ale zůstává pacifistou, v opozici proti jakémukoliv násilí. Činí tak vždy z pohledu věřícího křesťana a ptá se, „co bych získal, kdybych celý svět nabyl, ale své duši ztratil“.
Poznámky:
1 Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, nakladatelství Refugium Velehrad, Velehrad 2000, str. 28f.
2 tamtéž, str. 29.
3 Petr Chelčický, Drobné spisy, Praha 1966, str. 117.
4 Petr Chelčický, Síť víry, Melantrich 1929, str.33.
5 Petr Chelčický, Drobné spisy, Praha 1966, str. 31.
6 Petr Chelčický, Síť víry, Melantrich 1929, str. 88.
7 Petr Chelčický, Drobné spisy, Praha 1966, str. 126.
8 Čítanka Petra Chelčického, editor K. J. Obrátil, Sobkova sbírka dobré četby lidové sv.9, Brno 1925, str. 145.
9 Petr Chelčický, Drobné spisy, Praha 1966, str. 107.
10 tamtéž, str. 11.
11 Petr Chelčický, O trojím lidu, str. 11.
12 tamtéž, str. 11.
13 tamtéž, str. 110.