Kázání uveřejněné v ČZ 14/2012, Květná neděle, Mk 11,1-11
Květnou nedělí začíná pašijový týden, který tradičně otevírá zvěst o vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma – nikoli na koni, na němž by tehdy musel přijet král, který by se chtěl ujmout politické moci, ale na oslu, dokonce na oslátku, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Tato narážka zřejmě odkazuje na oslátko, na kterém podle Zacharjášova proroctví (Za 9,9) přijede král pokoje, ale jak upozorňuje Justin Martyr, křesťanský spisovatel z 2. století, i na oslátko z proroctví daného pokolení Judovu (Gn 49,11), z něhož byl očekáván Mesiáš. Toto proroctví ve své písni připomíná i písničkář Sváťa Karásek: „Přiváže oslátko ke kmeni vinnému, k révoví dobrému oslátko své. Práti bude pak ve víně roucho své, ve víně rudém knížecí šat.“
Když dnes jako křesťané slyšíme tato slova, bezpochyby nám propojí oslavovaného krále pokoje přijíždějícího do Jeruzaléma s krví zbroceným králem korunovaným trnovou korunou a ukřižovaným na Golgotě. Jasně tak cítíme, že to oslátko z vjezdu do Jeruzaléma ukazuje stejným směrem jako velikonoční beránek – ukazuje ke kříži, a přece zároveň i ke vzkříšení, k tomu pravému hodu připravenému kolem stolu Božího království. Tak jako všechny neděle v postním období zůstaly v křesťanské tradici svátečními dny, kdy se oslavovalo Kristovo vzkříšení a přestávala platit přísná postní pravidla, tak to zvláštním způsobem smíme vidět právě na Květné neděli a na události, kterou připomíná. Pán Ježíš nebyl žádný suchar a měl bezpochyby velký smysl pro humor. Tím není nikterak umenšen jeho kříž a všechna bolest a opuštěnost, kterou na něm zakusil. Přesto však radost spojená s vjezdem do Jeruzaléma, který předchází jeho cestě utrpení a kříže, není něčím falešným a klamným. Je radostí blízkosti Božího království, je radostí z přítomnosti ženicha na svatbě. Proto ty ratolesti a květy, proto ten koberec z plášťů, proto to slavnostní prostírání. Neděje se tak náhodou či proti vůli Pána Ježíše, naopak on sám k tomu dává popud, když dva ze svých učedníků pošle do vesnice pro oslátko.
Někteří by dnes možná tuto událost označili jako happening: Král na vypůjčeném oslíkovi obklopený skupinou svých příznivců, nikterak významných ochotníků, amatérů pocházejících většinou z řad galilejských rybářů. Kdo by bral vážně takové divadlo? A přece ta radost, kterou tahle chvíle vzbudí, a očekávání, které v mnohých vyvolá, se pro jiné stanou příčinou obav a strachu. V Jeruzalémě totiž Pán Ježíš se svým doprovodem nezamíří ke královskému paláci či k římské pevnosti, ale do chrámu.
Možná, že už tím některé z tehdejších nadšených vítačů zklame, ale zároveň tak ukáže, odkud je třeba začít s nápravou a obnovou. A to je něco, co se dotýká i nás a právě nás, kteří dnes máme být těmi živými kameny, z nichž chce vzkříšený Pán Ježíš stavět svůj chrám. Květná neděle je tak pro nás vždy znovu výzvou k zamyšlení nad tím, zda také my nejsme tě-mi, kteří navzdory tomu, že vítají krále na oslu, vlastně nečekají, že i tento král nakonec přesedne na koně.
Přiznejme si, že i my dnešní křesťané bychom alespoň občas byli rádi s Pánem Ježíšem (jak se dodnes říká) „na koni“. Chtěli bychom ho mít tam, kde není, zatímco k jeho blízkosti pod křížem našich bližních i pod naším vlastním křížem zůstáváme někdy slepí.
Kéž tedy i nám zvěst Květné neděle ukáže k radosti, o které svědčí básník Zdeněk Svoboda:
Kdyby tak čas běžel někdy pozpátku
chtěl bych jít s ním
a potkat muže na kulhavém oslátku
netrhat k jeho slávě listoví
neklanět se válečnému Kristovi
nekřičet chraptivě na pozdrav
nedrat se mezi hrozny hlav
jen mlčet mlčet a vyprosit si čest
být oslem oslíkem
a moci Krále nést.