Bratr farář Bohumil Klásek vstoupil do služeb církve před 60 lety a sloužil v deseti náboženských obcích jako duchovní nebo administrátor. Kromě toho více než čtvrt století vykonával funkci tajemníka královéhradecké diecéze a působil i jako inspektor náboženství. Mnozí ho poznali z jeho práce v liturgické komisi, na biblické katedře nebo v teologickém poradním sboru. U příležitosti tohoto i jeho životního jubilea jsem mu položil několik otázek.* V červnu jste oslavil osmdesáté narozeniny a ještě stále velice aktivně pracujete. Nejen, že sloužíte bohoslužby, ale staráte se také o biblické hodiny v naší náboženské obci. Jak dlouho vůbec v naší církvi působíte?
Letos to bylo šedesát let, poněvadž jsem byl 20. srpna 1950 vyřazen jako kazatel z povolání a nastoupil jsem do náboženské obce v Lounech. To byla na tehdejší poměry veliká obec, přes čtrnáct tisíc členů. Na kněze jsem byl vysvěcen v březnu roku 1958.
* Co vás do společenství naší církve přivedlo?
Já jsem v Církvi československé husitské vyrůstal, byl jsem pokřtěn v náboženské obci na Smíchově, kde jsem se narodil. V Nuslích, kam jsme se poté přestěhovali, jsem vedl mládež, kam chodil také například Láďa Smoljak. S bratrem jsme chodili na bohoslužby. On bratr do toho byl zapálený víc než já, přišli jsme domů a on si hrál na faráře a já mu musel jako lid odpovídat. Já jsem se k tomu dostal blíže až ve dvaceti letech. Postupem času jsem prošel různými náboženskými obcemi, až mě pozval bratr biskup Tuček, kterého jsem už dlouho znal, sem do Hradce, abych dělal tajemníka diecézní rady, prý abych si odpočinul. Nakonec jsem k tomu tajemníkovi ještě administroval náboženskoou obec Smiřice a po zemřelých farářích také Kukleny a Chlumec nad Cidlinou, takže z odpočinku moc nebylo.
* Máte nějaké zajímavé vzpomínky nebo životní zkušenosti, které si ze svého dosavadního působení v církvi rád připomenete?
Mě v životě poznamenaly dvě věci, kdy jsem začal tušit, že mě tu Pán Bůh chce mít. Jednak v pětačtyřicátém roce, když bylo v Praze povstání, tak jsem jako zuřivý fotograf všude chodil s aparátem, no a tehdy přišli Vlasovci a proháněli Němce, tak jsem je fotil z okna. Najednou nade mnou zasvištěla kulka a odrazila se ode zdi, kde jsme měli pověšený kříž, a teplá mi spadla k nohám. To byla jedna věc a druhá, když jsme v Hrádku nad Nisou opravovali věžní hodiny, tak jsem pomáhal hodináři a najednou se nade mnou uvolnilo asi dvacetikilové závaží a spadlo těsně vedle mě. To jsou takové okamžiky, které mě utvrdily, že to mé rozhodnutí dát se na kněžskou dráhu bylo skutečným Božím záměrem. A velkou oporou je mi po celou dobu má manželka. Také máme radost, že nejenom Štěpán se rozhodl být duchovním, i když za komunismu to měl tvrdé, ale že i jeho dcera Františka jde touto cestou.
* Letos v červenci jsme si připomínali 130. výročí narození prvního patriarchy. Co se vám vybaví, když se řekne Karel Farský?
Dr. Farského jsem pochopitelně nepoznal, narodil jsem se tři roky po jeho smrti, ale znal jsem se s nuselským farářem, bratrem Otto Lochmannem, který působil jako vězeňský kaplan v pankrácké věznici. Prožíval například poslední chvíle s Miladou Horákovou. A ten právě prvního patriarchu znal a vyprávěl mi o něm. On tehdy jako bohoslovec šel ještě s dalšími k Farskému, když už ležel na smrtelné posteli, a ten jim říkal: „Mám strach o církev, mnohé věci se mi nelíbí. Nohy mi už neslouží a to je to nejhorší, když neslouží nohy. Vy jako mladí bohoslovci musíte být nohama církve, abyste všude doběhli.“
* Teď bych trochu uhnul do dnešní doby, která má jistě mnoho výdobytků a kladů, ale možná na úkor dobré morálky a tradičních hodnot.
Mladí lidé často k víře příliš netíhnou…Víte, třeba během působení na Liberecku, kde jsem měl na starost tři náboženské obce a manželka dvě, se nám podařilo každých pět let dát´dohromady okolo deseti lidí k biřmování. Během těch sedmadvaceti let jsme s tím problém neměli, takže vždycky se lidé našli, i když by jich samozřejmě mohlo být více. Ale nesmíme zapomínat na to, že naše církev měla od samého počátku málo duchovních, a to trvá až podnes. Mnozí ve své službě ani neobstáli, hlavně v době totality. Ukázali se jako nájemci a nikoli dobří pastýři, a proto se jim ovečky rozutekly. Ze všech církví máme největší úbytek věřících. Naše církev stále hledá svou identitu, neboť prošla mnohými bouřlivými obdobími a teologickými proměnami. Víra i těch, kteří stáli na nejpřednějších místech v církvi, prošla mnohými zkouškami a ne všichni se ukázali jako křesťanské osobnosti. Lidé v církvi i ve světě jsou na to velice citliví, zvláště ti mladí. Církev, jako každé společenství, musí mít u lidí důvěru, bez toho to nejde. Jestliže je církev opravdu napojena na Ducha svatého, nemusí se bát o svou budoucnost. Církev nemůže zaniknout, když ji tu Bůh chce mít. Jsmeli poslušní Božího slova, vždycky kolem sebe najdeme lidi, byť i jen hrstku, kteří jsou zapáleni a které od víry nikdo neodradí.
* A na závěr, kdybyste měl možnost vzkázat všem lidem nějakou větu či slova, co by to bylo?
Věta, která je nejdůležitější a která vede člověka k tomu, aby měl sílu ke službě, je: Čiňte pokání a věřte evangeliu. Tedy člověk, který v sobě nenalezne pokoru, nemůže sloužit Pánu Bohu, protože si pořád myslí, že on je ten nejdůležitější. V okamžiku, kdy přijmeme, že je tu někdo chytřejší než my a že mu můžeme sloužit, to je přece to nejkrásnější, co člověka v životě potká.
Rozhovor vedl Radim Panenka. Převzato z ČZ 37/2010