Kázání uveřejněné v ČZ 23/2014; Seslání Ducha svatého; J 20,19-23
Je neděle ráno, učedníci Ježíše Nazaretského jsou shromážděni. Ne proto, že by se chtěli společně radovat a oslavovat, ale protože jsou vystrašení, bojí se, jsou zmateni a plni nejistoty. Jejich psychický i duchovní stav je vyjádřen tím, když čteme: „byli … za zavřenými dveřmi.“ Obrazně můžeme říci: Byli uzavřeni sami v sobě, řešili problémy svého malého společenství, přemýšleli o tom, jak nejlépe splynout sdavem, nevyčnívat, atak uchránit sami sebe a své rodiny.
Nebylo vtom nic zlého ani zbabělého. Dovedu si představit, že uvažovali stejně jako uvažuje většina lidí. Tak nějak normálně. Na ohrožení se reaguje uzavřeností, ve vyhrocených případech agresí.
U učedníků změna nastala ve chvíli, kdy se setkali s živým, vzkříšeným Ježíšem. Přišel mezi ně, postavil se do jejich středu a promluvil: „Pokoj vám.“ Nekáral je. Nehrozil. Řekl: „Šalom alejchem.“ To neznamená jen smír mezi sousedy anárody, ale hlavně mír mezi Bohem a člověkem. Pokoj – to je celistvost člověka, ducha, prosperita, vnitřní jistota, naplněnost. Setkání s Bohem přináší setkání se sebou samým, se zdrojem vnitřní síly člověka. Pokoj Kristův se dotýká celé bytosti. Vnějších vztahů, ale také vnitřního duševního a duchovního stavu. Pak Ježíš ukázal učedníkům své rány. Jistě to bylo proto, aby se jim prokázal, když ho v jeho proměněném těle nemohli poznat, ale také to bylo naznačení cesty, kterou má člověk přijmout a následovat. „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“
Co to pro nás znamená, rozhodnutí následovat Božího Syna? Neočekáváme úctu od světa? Protože Ježíš ji od světa nedostal. Neočekáváme celoživotní bezproblémové zajištění? Protože Syn člověka neměl, kam by hlavu složil. Nestěžujeme si, že nemáme moc jako ti druzí? Protože Ježíšova moc byla moc Slova, pokory a lásky. A jestliže se pro druhé rozdáváme, neočekáváme od druhých, že nám budou vděční? Protože vděčnost, kterou Ježíš obdržel, byla ta, že lidé volali „ukřižuj“, jeho nejbližší ho zapřeli, znudění vojáci ho zbili a lump, který nejspíš celý život kradl, přepadával pocestné a myslel jen sám na sebe, se mu v posledních okamžicích života vysmíval.
O poslání Ježíše Krista, Syna Božího je psáno: „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil… (Jan 3,16), ale aby prokázal svou lásku klidem až do krajnosti (Jan 13,1).“ Je nám třeba si znovu uvědomit, že i my jsme posláni k tomu, abychom sami, ponořeni v Lásku, vytrvale a trpělivě přinášeli lásku a odpuštění tam, kde si ji nikdo nezaslouží. Abychom to byli my, kdo udělá první krok k Matoušům a Zacheům dnešní doby a osloví je. Jsme povoláni, abychom otevřeli dveře našich srdcí, kostelů, ústředních rad a církevních restitucí, a to až do krajnosti. Tudy vedou stopy Spasitelovy, vedoucí k plnému a posvěcenému životu, který zde na zemi začíná a v nebi své naplnění má.
Jsme posláni, ale stále znovu poznáváme, že na to sami ze svých sil nestačíme. Potřebujeme tak jako oni vystrašení učedníci Ducha Kristova, Ducha pokoje.
Svátek seslání Ducha svatého připomíná ohromnou proměňující Boží moc, která se člověku dostává, tak jako nutnost modlitebního zápasu tam, kde lidé touží po obnově zemdleného ducha, společenství či národa.
Vždyť sám Spasitel nás vybízí: „Proste a bude vám dáno.“ Amen.