Milé sestry a milí bratři, vážení přátelé,
věřím, že je symbolické, že se k ordinaci našeho nového bratra biskupa Pavla setkáváme právě dnes – v sobotu před Hodem Božím svatodušním, který v tradici křesťanské církve patří mezi tři největší svátky v liturgickém roce. Většina lidí v naší zemi ho ale na rozdíl od Vánoc a Velikonoc tak nevnímá. Jistě není náhodou, že slovní podobnost mnohé lidi u nás vedla k záměně svátků svatodušních s dušičkami. A tak jsem asi rok po „sametové revoluci“ zaznamenal počátkem listopadu reklamu jednoho květinářství na chryzantémy, kaly a slaměnky jako na svatodušní květiny. Můžeme se nad tím pousmát, ale zároveň by to mělo být pro nás křesťany varováním. Nechováme se tak, že je na nás opravdu více vidět důstojná vážnost a smutek související se smrtí a pohřbem, nežli radost ze života, a to dokonce z takového života, který právě díky vzkříšení a duchovnímu znovuzrození nemusí mít strach ani ze smrti? Nevidí lidí užitečnost křesťanské církve jen jako určité alternativní pohřební služby, jestliže si její narozeniny pletou s dušičkami a dávají je do souvislosti se zesnulými a se smrtí? Ne, nevysmívám se tomu a vím, jak je i tahle služba důležitá, ale zároveň je mi líto, že došlo k takové redukci, neboť jsem přesvědčen, že touto redukcí je ochuzen i dnešní svět. Sám si sice křtí knížky, cédéčka a možná i zvířata v zoologické zahradě, ale lidé v něm často vůbec netuší, že také oni by mohli být pokřtěni, nejen vodou, ale i Duchem.
Dnešní čtení z Janova evangelia nám znovu připomíná, co je naším posláním i zaslíbením. Ne, nejsme to my, kdo je zdrojem plného života, pravé radosti a skutečného pokoje, ale jestliže v nás je žízeň po životě, který nepřemůže ani smrt, a po radosti a po pokoji, které nám nemůže dát žádná z věcí tohoto světa, pak už tato žízeň je znamením. Je znamením nejen toho, že jsme stvoření k Božímu obrazu a že, jak říká církevní otec Augustin, „naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v Tobě, Bože,“ ale tahle žízeň je také prostorem, který je otevřen vylití Ducha.
Ten je někdy připodobňován k větru, jindy k ohni, ale často také k vláze – k dešti zavlažujícímu vyprahlou zem. Ten, kdo žízní, je zván do Kristovy blízkosti – a tady bych viděl úkol nás křesťanů nejen v tom, abychom do ní sami přicházeli, ale i v tom, abychom druhým v jejich cestě ke Kristu nebyli překážkou, jak se to někdy bohužel děje, ale naopak pomocí, směrovkou, ukazetelem a často dnes možná také tlumočníkem z jazyka, kterému mnozí přestali rozumět.
Člověk jistě vymyslel a vytvořil mnohé pozoruhodné věci, které i my, křesťané dneška, běžně užíváme, a přece zároveň cítíme, že jen sama moderní technika na všechno nestačí a někdy nám nastaví nemilosrdné zrcadlo. Když počítač překládal Kristovo slovo k učedníkům v Getsemanské zahradě „Duch je odhodlán, ale tělo slabé,“ vyšlo mu z toho: „Lihovina (špiritus) je silná, ale maso zkažené.“ Buď Bohu dík, že my sami nejsme těmi hlavními programátory života, ale i nám je Pánem Ježíšem Kristem zaslíbeno, že ten, kdo k němu s žízní a touhou přijde a napije se z pramene jeho živé vody, jeho Ducha, ten se pak sám stane tím, ze kterého tahle životodárná vláha poplyne
k ostatním.
Přišli jsme dnes na ordinaci a instalaci našeho nového bratra biskupa Pavla a biblická slova, která jsme slyšeli, i ten, který stojí v ohnisku či u zdroje svatodušních svátků, nás vedou k pokoře: Jen se svými silami (ať už s finančním vyrovnáním nebo bez něho) nevystačíme. Ano, mohli bychom tu mít krásnou ordinaci, a přece být v koncích, jako někdy bývají lékaři ve svých nejmodernější technikou vybavených ordinacích. Mohli bychom tu nainstalovat krásnou výstavu jako umělci, anebo (chcete-li) vodovodní potrubí jako instalatéři, ale bez Ducha a bez vody by to bylo k ničemu. A tak i my dnes prosíme o Ducha, o Božího Ducha, o Ducha Kristova. Nejen pro bratra biskupa Pavla, ale i pro nás, pro celou církev i pro tento svět.
Milý Pavle, přeji Ti, abys jako ordinovaný biskup věděl o tom, kde je ta jediná pravá ordinace, kde je ten nejlepší lékař, za kterým člověk sám ve své slabosti a bezradnosti s důvěrou chodí a k němuž proto ukazuje a za nímž pak posílá i ostatní. A také, abys jako instalovaný biskup měl nejen štěstí na dobré instalatéry při opravách vodovodních trubek v diecézním areálu, ale abys věděl, že jako biskup jsi vlastně také v radostné a osvobodivé pokoře jen takovým instalatérem, který slouží tomu, abychom jako Boží trubky (anebo jak s humorem říká Sváťa Karásek jako Boží hlásní troubové) byli otevření a dobře průchozí pro ty proudy živé vody, pro proudění Božího Ducha, který věřím i nám byl a je zaslíben. Amen.