1S 16,1-13, Sk 1,15-26, J 21,15-25
Promluva na diecézním shromáždění 27.4.2013 v Pardubicích
Milé sestry a milí bratři,
sešli jsme se dnes ke svému každoročnímu řádnému, ale po sedmi letech i k volebnímu diecéznímu shromáždění, a tak první dvě biblická čtení se hodně dotýkají naší volby a toho, čím je ovlivněna. Kdo z nás by se mohl srovnávat s prorokem, knězem a posledním izraelským soudcem Samuelem? A přece i o něm je řečeno, že příliš dal na to, co měl před očima. Je dobré si to v pokoře uvědomit, je dobré si uvědomit, že i my dáváme na to, jak kdo vypadá, jak je výřečný, případně jaké má zkušenosti a jak si myslíme, že bude hájit naše zájmy. Ale právě to biblické slovo nám připomíná, že to není to nejdůležitější a že Hospodin hledí na srdce.
To druhé biblické čtení bylo ze Skutků apoštolských o doplnění apoštolského kruhu. Právě odtud je v našich řádech tam, kde dojde k rovnosti hlasů, místo pro los. Ale já jsem toto biblické čtení vybral ještě z jiného důvodu. Nejde jen o techniku volby, ale o to, co je jejím smyslem – ten, kdo má doplnit apoštolský kruh, tam není jen tak do počtu, ale proto, že má být svědkem Kristova zmrtvýchvstání. Ať už námi lidmi bude zvolen kdokoli, to důležité je, aby přijal volbu od ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše Krista.
A o tom hovoří to evangelní čtení. Trojí otázka, kterou dává vzkříšený Pán Ježíš apoštolu Petrovi v nás bezpochyby navodí vzpomínku na trojí Petrovo zapření. Když dnes toto svědectví evangelia čteme, máme už ale v mysli celý Petrův příběh včetně jeho mučednické smrti. Těžko si proto vybavíme, že když se Pán Ježíš Petra poprvé zeptá, zda ho miluje, Petr netuší, že se skoro ta samá otázka bude ještě několikrát opakovat. I Petrova odpověď je vlastně skoro stále stejná, v prvních dvou případech, ce se týče slov, dokonce úplně identická. Přece však zároveň víme, že určité věci se v čase proměňují. Kdybychom to třeba vztáhli na vztah mezi mužem a ženou, i tam vyznání: „Miluji tě, mám tě rád, …“, i když je vyjádřeno stejnými slovy, zní trochu jinak na počátku při vstupu do manželství v období zamilovanosti, trochu jinou hloubku má při stříbrné svatbě a zase ještě jinou při svatbě zlaté či diamantové. Jsou to titíž lidé, je to tatáž láska, a přece zároveň v čase proměněná, prohloubená, vyzrálá. Možná podobně by se to dalo říci i o biskupské službě, o vztahu biskupa k Pastýři všech pastýřů, na počátku jeho služby, uprostřed ní a na jejím konci.
I když v tom dnes čteném svědectví evangelia jsou ty tři Kristovy otázky a Petrovy odpovědi soustředěny jakoby do jedné chvíle, věřím, že i zde zachycují určité Petrovo zrání v jeho vztahu důvěry a lásky k Ježíši Kristu, ale také, a to je důležité, i ve vztahu k ostatním, k těm, za něž mu Pán Ježíš svěřuje pastýřskou odpovědnost. V té první otázce Pána Ježíše je ještě takový malý háček, který už v těch dalších otázkách chybí. Pán Ježíš se tam Petra ptá, zda ho miluje víc než ti zde. Možná si i my vybavíme alespoň kousíček pýchy, většinou mladistvé, kdy jsme si také mysleli, že jsme to my, jejichž láska je nejsilnější, anebo jejich víra nejpevnější a nejpravější, anebo jejich práce nejpilnější a nejnepostradatelnější, atd. Ano, na počátku to tak bývá a možná právě proto je tenhle háček jen v té první otázce. Kdyby byl i v těch dalších, tam už by na něj Petr nejspíš zareagoval. Ano, Pane, mám tě rád, ale nemyslím si, že víc než ostatní. Možná jinak než ostatní, určitě můj vztah k tobě je jedinečný, protože také tvá láska ke mně je jedinečná a neodvrátila se ode mne, ani když jsem tě zapřel. Ale právě proto nemohu řící, že bych tě měl rád víc než Pavel, kterého jsi proměnil ze svého pronásledovatele ve svého mezi pohany nejpilnějšího apoštola. Anebo víc než Jan, benjamínek mezi námi, tvůj miláček, na kterého stále tak trochu žárlím, takže mne i nyní musíš laskavě napomenout, že Janova cesta a služba a jeho osud není má věc, že jeho úkol a poslání bude trochu jiné než to mé, ale že se tím nemám trápit a mám tě následovat.
Věřím, že v tom rozhovoru apoštola Petra se vzkříšeným Pánem se smíme poznat i my v různých fázích svého vztahu k němu. On vidí do našeho srdce, zná všechno naše siláctví a pýchu, ale i všechna naše zranění a selhání. On ví všechno, ale nejen to zlé, on také ví, že ho máme rádi. A právě na téhle lásce staví i poslání, které nám dává – nejen jako biskupům, nejen jako kněžím a kazatelům, ale věřím, že i jako učitelům a vychovatelům a samozřejmě také jako rodičům a prarodičům v péči o děti a vnoučata, či sestrám a bratrům v péči o své sourozence, ať už v rodině pokrevní či duchovní. „Pas mé beránky, buď pastýřem mých ovcí, pas mé ovce.“ Čím víc jsme sami na sobě zakusili pastýřské vedení Pána Ježíše, ať už ve své beraní vzdorovitosti, anebo ovčí zmatenosti, tím lepší péči budeme moci dát těm, ke kterým nás Pán Ježíš posílá. Amen.