1. prosince- I. adventní 2019 – Brno
Milé sestry a milí bratři, pokoj Vám.
Husovu sboru zde v Brně v Botanické ulici vévodí – obraz akademického malíře Jana Dědiny. Tentýž obraz, tedy vlastně dvojče, je také i v Husově sboru v Pardubicích. Přiznám se, že když jsem tento výjev z Ježíšova kázání na hoře viděl poprvé – zaujal mě, tak jako jistě i Vás. Umí vtáhnout do děje. Co mě ale zaskočilo, byla jistá anatomická nepřesnost. Zdálo se mi, že se Ježíš opírá o loket, a tak je jeho paže příliš dlouhá. To se nám lidem stává, díváme se někdy kolem sebe nepozorně a činíme pak rychlé závěry. Malíř samozřejmě žádnou chybu neučinil, to jsem se jen já špatně díval, nedobře pochopil.
Stává se nám to, že nevidíme věci tak jak jsou. Někdy posouváme pohled ve zkratce, neúplnosti a nepřesnosti, jsme jen lidé. Také se ovšem někdy stává i to, že člověk překvapivě vidí, co druzí přehlížejí, vidí pod povrch věcí a dějů – stává se prorokem. Tehdy nemluví jen na základě svého ducha, vjemů a zkušeností. Duch svatý vane v těch vzácných okamžicích z člověka v milosti, která se posouvá dál.
Takto provanut Duchem svatým viděl Zachariáš otec Jana Křtitele. Najednou mohl mluvit. Jak líčí příběh evangelia, otevřela se mu ústa, před sebou měl svého prvorozeného syna, viděl dál než ostatní. Mnohem dál než jeho ruka mohla dosáhnout. Nemohl se ničeho chytnout, opřít se o jasná fakta. Bylo to vidění, které je výzvou. My lidé můžeme slyšet slova evangelia – můžeme a nemusíme vidět…
Někteří biblisté poukazují na to, že Zachariášova slova u evangelisty Lukáše jsou chvalozpěvem možná ještě předkřesťanským. Na každý pád je Zachariášovo slovo protkáno hlubokými odkazy na Písmo. Vizí, která k věřícímu člověku promlouvá naplněním a příchodem Mesiášského času. Do těchto pošmourných dní, kdy zapalujeme první adventní svíci, přibližujeme si světlo, sestry a bratři, které září nad všemi časy. Letos o Vánocích si budeme v naší církvi připomínat události roku 1919, kdy tehdy péčí Klubu reformních kněží lidé slyšeli na moha místech o půlnočních bohoslužbách namísto latiny v liturgii svou mateřštinu. Zavedení češtiny do bohoslužeb bylo pak velkým impulzem pro založení nové Církve československé husitské. Sto let uplynulo, mnohé se posunulo ve všech církvích a dnes už nikoho tehdejší novinka nepřekvapí. A je proto na místě promýšlet, jak dalece jsme srozumitelní dnešnímu světu. Jak zvěst evangelia nést lidem v roce 2019 a dál.
Když pročítáme Zachariášův chvalozpěv a hledáme propojenost odkazů minulosti, vědomí přítomnosti mesiášského času v milosti dopadá na nás – odraz duchovního světla. Světla, které, jak jsme dnes v evangeliu slyšeli, se zjevuje v Božím milosrdenství těm, „kdo jsou ve tmě a stínu smrti“. I do současnosti přichází Spasitel a uvádí „naše kroky na cestu pokoje“.
Jsme ovšem směřováni k tomu, abychom upustili od povrchních a rychlých soudů pohledů na svět a nás. Často se nyní například mluví o rozdělené společnosti. O velkých příkopech – politických, ekologických, sociálních, ty bohužel rostou mezi lidmi. Jednoduché recepty nefungují a další rádoby „mesiášové“ z řad současníků spíše další hradby mezi lidmi staví, zdá se.
Rozdělení platí i na poli církevním. Sice se ekumenické vztahy stále upevňují a nevraživost není nebo postupně mizí, ale občas slýcháváme: „Proč jsou i církve rozdělené, když je jeden Bůh? Vždyť všechny církve mluví o jednom Mesiáši a prosí o téhož Ducha.“ Rozdělení je svědectvím o stínech mezi lidmi a stálé potřebě světla našeho Pána. Takže stále i přes nejednotu a disharmonii mezi lidmi platí zaslíbení, které jsme slyšeli dnes z proroka Izajáše: „Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. Má spravedlnost je blízko, má spása vzejde, všechny lidi bude soudit má paže. Ve mne skládají naději ostrovy, čekají na mou paži.“ (Iz, 51,4-5) Všichni lidé budou souzeni…
O naší církvi věříme, že vznikla z Boží vůle a milosti, aby do jedné svaté a obecné církve, byli přivedeni mnozí, kteří by jinak zůstali v nevíře a v beznaději. V naší církvi nemáme,
nepěstujeme charakter výlučnosti, exkluzivity. Říkáme o sobě, že jsme církví jednou z mnoha, věříme, že jsme součástí obecné církve a jsme církví lidovou. Tedy ne ve smyslu masivního počtu našich věřících, jak tomu bylo v prvních letech vzniku Církve československé husitské. Ale jsme společenstvím, jehož identitou je otevřenost dveří, nevysokého prahu, což je přednost i zranitelnost zároveň. Doplňujeme tak pestrou paletu církví a rozdílností, která mezi námi je.
My lidé se nikdy nemůže trvale opírat o tento svět a vazby, které zde máme. Nemůžeme pevně spoléhat na své oči, na svůj rozum, úsudek. Rádi se sice pohybujeme v bublině mezilidských vztahů, s nimiž nacházíme jednotu a porozumění, ale nic zde není trvalé. I církve se proměňují a posouvají. Jen Bůh je dokonalý a věčný. Mesiáš Kristus nás i přes mnohou temnotu a nepřátelství spojuje.
Kristus přišel a přichází do rozděleného světa, propojuje dávná proroctví a současnost, abychom i my viděli za horizont našich dní. První adventní svíce roku 2019 už hoří, jako znamení naší touhy po světle. Kéž světla a naší propojenosti s Pánem přibývá.
Amen