Úvod
Na obálce kalendáře „Jiný advent“ je zvláštní fotografie: na oranžovém podkladu oblohy zapadajícího slunce táhne po louce chlapec vozík, na kterém jako by vezl ono zapadající slunce. Tento obrázek autory fascinoval. Je vždycky důležité,z jakého úhlu pohledu k věcem a skutečnostem přistupujeme.
ještě táhneme za sebou
s námahou
termíny povinnosti strachy
naložené a nevyřešené
ti,kteří kráčejí temnotou
uzří světlo veliké
otevřou své oči
pocítí ve svém srdci
novou zář
které můžeme jít naproti
Některé příběhy v tomto kalendáři vypadají úplně obyčejně. Autoři však v nich vyjadřují svůj zvláštní úhel pohledu – jsou to pro ně klíčové okamžiky: něco se změnilo. A k přemýšlení a změně v čase adventu zvou i nás.
28. 11. – před adventem
Součet zvuků činí můj život nezaměnitelným. Před hlukem se nemohu bránit, že bych si ucpala uši jako zavírám oči. Mohu ale naslouchat těm zvukům,které můj advent činí jiným. K tomu patří např. krušnohorský louskáček na ořechy (panáček) nebo skleněná hvězdička, kterou věšívám nad topení a která se chvěje a otáčí pohybem teplého vzduchu. Jenom jednou za rok, v tomto týdnu,zapálím neuvěřitelné množství svíček a užívám si zvuk škrtajících zápalek. Advent zní JINAK. Když se zaposlouchám, má svou vlastní symfonii.
29. 11. 1. adventní neděle: Klíčový moment
Nebyla to srdeční záležitost, ale povinnost vykonat rozhovor s biskupkou, která běhá. Reportér od puberty neměl s náboženstvím nic do činění. Biskupka byla nastydlá, a proto se rozhovor uskutečnil v její pracovně. Začalo se běžnými otázkami: od kdy běháte, jak často,jak dlouho? Pomalu začal být rozhovor intimnější. Mluvila o svém rozvodu, o onemocnění rakovinou i o tom, že po ozařování jí dalo běhání novou energii. Jak si při běhání medituje, modlí se, zažívá něco s Bohem. Jak ji vnitřní rytmus, kroky, dýchání pomáhají být vnitřně svobodná. Reportér naslouchá a najednou vidí běhání v úplně jiném světle, jakoby někdo zvedl oponu: běhání, které je víc než sportem? Vnitřní pramen spirituality (duchovna)? Není to něco, co mi už po léta schází? „Jakou modlitbu doporučujete pro začátek,“ ptá se. “Zkuste to s Otčenášem“… Příští ráno se rozpomíná reportér, jak jdou slova modlitby za sebou.. Za 2 roky píše biskupce: „snad se ještě pamatujete na náš rozhovor o běhání a modlitbě. Pro mne to znamenalo, abych dal Bohu ve svém životě ještě jednu šanci. Na 25 let jsem ho ztratil z očí, ale on mne ne. Za 2 měsíce poběžím interreligiozní maratón v Jeruzalémě s jednou židovkou a jedním muslimem.
Frank Hofmann
2. 12. Poustevnické dny
Někdy se nemohu na své nejbližší ani podívat. To pak večeří s rodinou odbývám, nechápu, co čtu nebo co říkám, až konečně mohu být sama se svými myšlenkami. Když mi zazvoní mobil, jednoduše ho vypnu. Mým poustevnickým večerům druzí lidé jen těžko rozumí.
Nebyla jsem vždycky taková. Až po té,co je můj život přeplněný 24 hodinami pro rodinu, pracovními kontakty, setkáními s rodiči přátel mých dětí a příbuzenstvem, nemohu druhé vystát. Všeho je nějak příliš, jejich historek, hlasitých hovorů. Každý ode mne něco chce – předčítat, vařit, poradit, udělat. Krátce před tím, než zpanikařím, umlknu. Touha po tom, být sama, jde u mne málokdy ruku v ruce s přáním, abych byla součástí společenství.
Nejnověji jsem postavila před venkovní dveře krabici s různými předměty a napsala k tomu „K rozebrání“.Večer byla krabice prázdná a já šťastná.V takové chvíli bych každého,kdo jde okolo,nejraději objala.To volám přátelům,se kterými bych si chtěla popovídat.Občas mi někdo volání vymáčkne.“Má svůj poustevnický den“,řeknu si a dobře tomu rozumím.
Sinja Schuette
3. 12. Čekání na znamení
Byl prosinec, úplně obyčejný den. Ráno,při ranní hygieně panu Wohlliebovi najednou vytanula na mysli zvláštní myšlenka: Co udělám se zbytkem svého života? Myšlenka byla pěkně vlezlá a nevytratila se ani v poledne ani v dalších dnech. Nakonec se pan Wohllieb rozhodl celou tu záležitost svěřit Bohu. “Pane Bože,“ začal,“ co mám dělat se svým životem? Buď tak laskav a dej mi znamení. Děkuji. “Chvíli ještě přemýšlel a pak dodal: “tvůj Bernd“. Čekal,co se stane. Ale Bůh mlčel. “To je zvláštní“, pomyslel si Bernd, který očekával rychlou Boží reakci. “Že by mou prosbu nedostal? Možná,že je zaneprázdněný,přetížený… Přetížený, on, Všemohoucí?“ Bernd přemýšlel, až ho napadl důvod, proč se Bůh ještě neozval: asi hledá – právě pro něho – opravdu perfektní odpověď. „Jsem snad pro Boha tak důležitý?“ ptal se sám sebe. Čas plynul a Bůh mlčel. “Asi přemýšlí,myslí na mne“ napadlo Bernda a nechtěl Boha při tak důležité činnosti rušit. Čas plynul a Bernd stárnul. Vždycky,když mu vytanula na mysli ta známá rušivá otázka, připomínal si s uspokojením, že Bůh na něho určitě myslí a o něm uvažuje. To Bernda uspokojovalo a vytvářelo mezi ním a Bohem tiché spojenectví. Jako možná Boží odpověď to docela stačilo.
Podle Susanne Niemeyer
6. 12. 2. adventní neděle: Klíčový okamžik
Ke svému tureckému holiči, panu Muratovi, už chodím hodně dlouho. Pan Murat je pro mne pan Murat, protože jeho příjmení se těžko vyslovuje. K tomu mi při mé první návštěvě v jeho holičském salonu navrhl, abych mu říkal křestním jménem. Pan Murat a já víme o sobě dost, abychom si mohli navzájem popovídat. Mluvíme o jeho a mých dětech, o jeho vlasti na břehu Černého moře a o mé vlasti v severoněmeckých mokřadech, o jeho bratrovi, který bydlí v Istanbulu a o mém bratrovi ve Švýcarsku. Nemusíme však pořád o něčem mluvit. Vlídně mi pokyne,abych si sedl do křesla, myje a stříhá mi vlasy. Často zavřu oči a nechám hlavou probíhat myšlenky. Pan Murat je potichu. Mám pak pocit, že stříhá obzvlášť jemně. Čas od času poodstoupí a kontroluje svou práci. Tyto pausy mi nevadí, přemýšlím si dál.
Jednou se mi zdála přestávka při stříhání nějaká dlouhá, a tak jsem otevřel oči. Zrovna jsem měl hodně látky k přemýšlení. Životní obtíže na mne obzvlášť doléhaly a tížily. Měl jsem starosti,o kterých se těžko vypráví. Určitě ne v holičském křesle. Pan Murat se zastavil u zrcadla, nechal nůžky klesnout a díval se přátelsky na mne, ba řekl bych,že s láskou. Asi viděl na mém obličeji,že čekám na nějaké slovo. Řekl mi: „Nebojte se,zase bude dobře.“ Znělo to jako požehnání.
Kai-Uwe Schulz
9. 12.
Život je plný zázraků
Jsou chvíle,kdy se chce umřít.
Ale pak se stane něco nového
a člověk věří, že se ocitl v nebi.
Edith Piaf
15. 12.
Živý je ten,kdo bdí
Rozdává se druhým
Obětuje to nejlepší
Nepočítá
živý je ten,kdo miluje život
jeho pohřby i slavnosti
kdo nachází
pohádky a mýty
na nejpustějších místech
Živý je ten,kdo čeká na světlo
Ve dnech černých bouří
Kdo volí nejtišší písně
A nepřestává milovat
Luigi Nono
16. 12.
Moje babi byla nejlepší babi na světě. Jezdila autem jako Chiron, hrála báječně karty a kouřila cigarety bez filtru. K ní domů jsme směli přinést jakékoliv zvíře, které jsme našli na poli nebo v lese. Nechala nás koukat na televizi, jak boxuje Muhamad Ali – s jedinou podmínkou:že to neřekneme rodičům. Láskyplně utěšovala bolístky, ošetřovala rozbitá kolena a léčila bolest v krku. Jen jedno moje milá babi nesnášela: špatnou náladu. Na to byla pes. Pokud se to stalo,lehce mne babi plácla přes zadeček a vystrčila ven…až ti bude dobře,můžeš se vrátit. Špatná nálada byla pro mou babičku nezdvořilostí. Sama nikoho neobtěžovala se svou vlastní nespokojeností a už vůbec nikoho nečinila za svou špatnou náladu odpovědným. Venku mne nenechala nikdy moc dlouho. Dodnes si občas říkám, že by někomu udělalo dobře,kdyby šel pěkně za dveře… a někdy za dveře v duchu posílám sám sebe. To by se babičce určitě líbilo.
Carolin Emcke
18. 12.
Existují jen 2 způsoby,jak žít svůj život: buď tak, jakoby nebyly žádné zázraky nebo tak, jakoby všecko bylo zázrak.
Albert Einstein
20. 12. Klíčový okamžik
Můj otec zemřel náhle, když mi bylo 16 let.Za pár hodin se zřítil můj svět jako domeček z karet. Bylo to,jakoby se pod námi houpala zem.Všechno každodenní se zdálo být nedůležité.
O několik týdnů později jsme dostali dopis. Jedna přítelkyně mého otce v něm psala, jakými slovy ji on kdysi utěšil. “Bůh vybavil své stvoření bohatě malými i velkými radostmi,takže by bylo opovážlivé jimi pohrdat místo je užívat.“ Z toho jsem mohla začít skládat z malých kousků svých dnů novou mozaiku .Ta slova mne osvobodila od každého hněvu a dala mi novou jiskru k prožívání a užívání darovaného času. Tak jediná věta všechno proměnila.Co mi tu bylo přislíbeno! Stále nové odkrývání zázraků…
Inken Christiansen
21. 12. Komplikované vztahy
Narozením z panny se myslí něco jiného, ne biologického,ale duchovního. Pravda této panenskosti se nenachází při gynekologické prohlídce. Evangelisté,kteří o narození z panny píší, jsou teologové, ne sexuologové. Narození z panny je šifra, pojem svobody. Řeč bible je zde mýtická, ne historická nebo přírodovědná. Narození z panny chce říci, že přichází na svět něco úplně nového, co nepramení z mužské potence. Vánoční zvěst tak začíná rozloučením s patriarchátem. To nové přichází bez přičinění mužské potence – skrze sílu Ducha. Slovo „duch“ je v hebrejštině rodu ženského, tvůrčí, svatodušní síla, která obnovuje, tvoří revoluci, tvoří něco nového. Proto v Magnificatu, chvalozpěvu Marie, čteme: “srazil mocné z trůnu“. Pro dítě v jeslích jsou vztahy opravdu komplikované.
Heribert Prantl
24. 12. Můj nejcennější vánoční dárek
E – gis – fis – h.Tak zněl zvuk mého dětství.Každou čtvrthodinku odbíjela v obývacím pokoji mých prarodičů malá kladívka v černých stojacích hodinách Westminsterskou znělku.Když jsem tu melodii slyšel,cítil jsem se být v klidu,jistotě,ochráněný.Když umřel děda,vzala si babička ty hodiny s sebou do domova důchodců.Po její smrti jsem hodiny dostal já.Tehdy jsem si všiml,že ciferník má drobné prasklinky.“Ty jsou z května 1945“ řekla mi maminka.“Když padaly bomby a náš dům byl v plamenech,vběhl tam tatínek,aby ještě něco zachránil.Hodiny vyhodil z okna na matraci sousedů.Ty hodiny byly pro něho důležité,koupil je na lipském veletrhu za peníze z prodeje své motorky.“ „Proč prodal svou motorku?“ „Protože to byla podmínka jeho budoucí tchyně,aby si mohl vzít její dceru,která už byla těhotná se mnou,tvou budoucí maminkou.“
Hodiny stojí v naší knihovně tiché.Strojek se pokazil,už nehrají.Ale já stále slyším v uších tu starou melodii.O minulých vánocích jsem tuto historku vyprávěl své dceři a přišel jsem na nápad.Vyhledal jsem si text té staré písně.Často si ho čtu,stále dokola…
(Ó Pane Bože náš,buď ty naším průvodcem a pomoz nám,aby naše nohy neuklouzly)
Frank Hofmann
26. 12. O vděčnosti
„Plností vděčného srdce oslavuje věřící Boha,i když se k němu neobrací slovy.Nevěřící,který naplní svou vděčností svou existenci,už není nevěřící.“ Paul Tillich
Vděčnost je náboženský pojem.Vděčnost je smyslem a příchutí pro nezasloužené.Vychází v ústrety prosbám.Ke komu se mám obrátit v prosbě než k tomu,kterému jsem vděčný?Modlitba díků je předpokladem pro modlitbu proseb.
Rodiče představují dětem slůvko „prosím“ jako kouzelné slovíčko.Přitom má slovo “díky“ mnohem víc kouzla.Povyšuje profánní do svatého světa.
David Hrabow
27. 12. Klíčový okamžik
Při cestě domů jsme moc nemluvili.V uších nám znělo pípání přístrojů.Byli to tři lidé v hluboké starosti o toho,jehož ruku před chvílí drželi.Ještě je tu naděje…vždycky to ustál…co se stane ale,pokud….
Silný zvuk otočil naše hlavy k nebi – to letěli nad námi jeřábi.Pevně drželi svou letovou formaci.Jako bychom se domluvili,zůstali jsme stát.Něco nás v tom šedém a vlhkém dnu zastavilo.Stáli jsme na cestičce a překáželi provozu.Jeden z nás vytáhl mobil a formaci vyfotografoval.
Už jsme o tom nikdy nemluvili.Bylo to pro nás překvapující,co jsme společně cítili.Snad to bylo pro nás něco jako příslib :Život má směr.Umírání také.
Tu fotku máme pořád.Lidé na ní vidí pár šmouh na zamračeném nebi.Nás spojuje tento moment dodnes.
Iris Macke
2. 1. Očekávání
Soboty mají –bůhvíproč- v sobě něco slavnostního.O sobotách je všecko možné,spíš než kdykoliv jindy.Člověk si říká :už to musí přijít,to,na co jsem od nejútlejšího dětství čekal.To je očekávání!Ta úžasná připravenost k zážitkům,které jednou konečně musí přijít.
Christiane Lavant