„Hmm, tak na tohle já opravdu nemám čas.“ Zareagoval jeden z mých kolegů na moje oznámení a v jeho hlase byl patrný trochu přezíravý úsměšek. Nutno dodat, že s podobnou reakcí jsem se nesetkala poprvé a určitě ne ani naposled. Já sama jsem „neměla čas“ jet na duchovní obnovu celé čtyři roky. Stále bylo něco důležitějšího, něco, co jsem potřebovala stihnout, něco co bylo nutno zvládnout a proč jsem tentokrát určitě nemohla zúčastnit. Někdy je to skutečně tak a jindy jsou to možná takové pseudodůvody, které si hledáme. Jistěže je nacházíme, protože vždycky bude něco, co jistojistě potřebujeme stihnout, co je nutno zvládnout, něco důležitého, co máme na práci. Samozřejmě jsme každý nastavený trochu jinak a jsou věci, co nás oslovují a jiné, co jen málo nebo vůbec. Takže se opravdu může stát, že člověk zjistí, že tento způsob „zdá se mu býti poněkud nešťastným“. Tedy, že exercicie nejsou nic pro něj, či že vedení některého z exercitátorů jemu konkrétně zrovna nevyhovuje. Může být. Těžko to však lze zjistit, pokud se člověk neodhodlá a sám nezkusí. Pak se může se také stát, že co ho kdysi neoslovovalo, třeba po letech najednou pro sebe objeví jako důležité a potřebné.
Sama jsem se žádné duchovní obnovy dlouho nezúčastnila, bylo to z výše uvedených důvodů i rádoby důvodů. Nyní jsem dlouho váhala a přihlásila se až na poslední chvíli. Zpětně nelituji, že jsem jela. Naopak. Exercicie pod vedením ThDr. Petra Šandery, které se konaly v penzionu Betlém, v Janských Lázních, byly velmi duchovně obohacující. Soudě z reakcí zúčastněných, pak nejen pro mě, ale pro každého, kdo jsme tam byli. Jistě můžete namítnout, že všichni se patrně snažíme modlit a číst Písmo, účastníme se bohoslužeb a pobožností atd…, tak k čemu nějaká duchovní cvičení? Tu ale jde o to vstoupit do ticha a nechat k sobě promlouvat Pána. Kolikrát se nám to v běžném životě zcela podaří? Kolikrát máme čas a možnost skutečně se ztišit a více naslouchat než mluvit? A kolikrát si dovolíme nahlížet biblický text poněkud „jinak“, nejen jako základ, který musím exegeticky zpracovat a stůj co stůj na něj napsat kázání na neděli? Nechat na sebe Boží slovo působit a vnímat je všemi smysly, prožít je, zakusit, procítit,… do hloubky, kde se člověku často otevře něco netušeného, co do té doby nevnímal. Někdy přijde nečekaná odpověď, někdy to třeba i bolí, a jindy konejší. Je to nesnadné a zároveň krásné. Může to být očišťující. A je v tom veliká naděje a posila. Posila do dalších dní – pro službu, kterou konáme v církvi i pro náš osobní život. Jsem moc ráda, že tentokrát jela. Nic jsem neztratila, jen získala. A navíc sbor po dobu mé nepřítomnosti nespadl a lejstra, co se mi vrší na stole, na mě také počkala. S dětmi ve školách, kde učím, se budu scházet v příštích týdnech a se sestrami a bratry na biblické a na pobožnostech také. Návštěvy, a další povinnosti, které jsem kvůli exerciciím odložila, tak jako tak nepominu … Vlastně se na to všechno zas docela těším. Jako kdybych se znovu nadechla. To zastavení a ztišení bylo požehnané a zpětně cítím, jak moc jsem je potřebovala. Bohu díky! Jen škoda, že nás tentokrát bylo tak málo. Třeba příště…
Že řádky, které jste právě přečetli, jsou agitkou pro exercicie? No nepopírám, je to agitka, chcete-li to tak brát. Ale také je můžete vzít jako pozvání…na některou z dalších duchovních obnov.
Lada Kocourková
