„Jazyk moudrých přináší dobré poznání, kdežto ústa hlupáků chrlí pošetilosti.“
Př 15,2
Jeden z nejaktuálnějších výroků najdeme v knize Přísloví, která svým charakterem patří do tzv. mudroslovné literatury. Ta má své kořeny v Egyptě. Přísloví bývají vtipná, nápaditá, útočná, věcná, rozverná i zasmušilá, laskavá i sarkastická, ale vždy vycházejí z hluboké zkušenosti Božího lidu. Hebrejský kořen slova „mišlé“ (m š l) značí nejen samotný pojem „přísloví“, ale také slovo „vládnout“. Přísloví v sobě obsahují sílu, aspekt moci, bod síly! Proto lze příslovím po někom vrhnout, mrštit, hodit, a to v dobrém i ve zlém. Ne nadarmo byla přísloví připisována králi Šalomounovi, neboť ten je v tradici popisován jako muž bystrý, energický, vtipný, prozíravý a především moudrý.
Moudrost je ve starověku vnímána jako soubor rozumových schopností a morálně volných vlastností. Moudrý je Homér, který ve svém eposu Ilias a Odyseaodhaluje světlo a stín mytologické duše Řecka. Moudrý je Periklés, neboť spojil fungování státu s důsledným dodržováním zákonů, jimž musí vládnout bohyně Spravedlnosti. Moudrý je Sókrates, který poměřuje náboženství kritickým rozumem, odhalujíc faleš a pokrytectví dobových elit. Sókrates s laskavou ironií odhaluje nabubřelost, aroganci, korupci ducha i těla, samolibost různých dobových hvězd a hvězdiček. Odkrývá posluchačům lidskou malost athénských politiků, kteří pod vzletnými hesly bezostyšně rabovali veřejné prostředky, nesloužili athénskému lidu, ale jen sobě a svému domu. Ve světle Sókratova důvtipu odhaluje svoji tvář duševní a duchovní marnost dobových „velikánů“, kteří navenek vystrkují svou domnělou vzdělanost, aby v dialogu se Sókratem ukázali, že jejich spole čenské a akademické tituly nejsou odrazem jejich vzdělanosti, sečtělosti a kritického uvažování v souvislostech řádu věcí, ale spíše plodem zákulisních jednání, znakem duševní korupce, výsledkem bezuzdného kšeftování mezi těmi, kteří si myslí, že počet jejich titulů před a za jménem přinese jim vážnost, respekt a úctu. Starozákonní moudrost značí bázeň před Hospodinem. Moudrost není věcí pouhého rozumu, ale především srdce. Moudrý je Abraham, který oproti celému polyteistickému okolí uposlechne hlasu Jediného Boha. Moudrý je Mojžíš, vysmívaný vůdce otrockého národa, jehož poslušnost vůči Bohu vede k tomu, že ani mocný egyptský panovník nezadrží židovský exodus a je pohlcen i se svým vojskem rozbouřeným mo řem. Moudrý je Jób, který ani v nejtěžších chvílích, pokořen a ponížen, ožebračen a ubit životní tragédií, nepřestává doufat v Hospodina. Moudrý je král David, který nespoléhaje na sílu svalů, zvítězí nad Goliášem. Moudrý je král Šalomoun, který přes všechny své chyby nespoléhá na lidský rozum, ale vkládá svůj osud do rukou Božích. Moudrá je Debora, soudkyně Izraele, žena, která svým rozhledem, rozvahou a moudrostí předčila všechny muže své doby.
Naproti tomu hlupák je pošetilcem před tváří Boží. Je to nevěřící, blázen, člověk spoléhající na falešné modly. Je to svévolník, který nedbá spravedlnosti. Rozvrhuje sítě své lokální moci, uplácí ty, kteří se ho bojí, či ty, kteří jsou stejně bezectní, jako je on sám. Hlupák se staví na místo Boha, byť by se jevil pokorně před svým oltářem, ronil slzy a dojímal obličejem zkormouceným vnitřní bolestí.
Nejen starozákonní hlupák je bloud, který si myslí, že oklame Hospodina. Hromadí bohatství, smilní ve skrytu, jakkoli se jeví navenek jako svatý muž. Lže sobě i ostatním, neváhá korumpovat a zastrašovat všechny, kdo s ním odmítají hrát jeho nechutné hry. Je žábou na prameni, vždy hotov stát s nataženou dlaní tam, kde se rozdává, vždy obrácen zády k těm, kteří žádají o pomoc. Hlupák je veden chtíčem a pýchou. Má pocit, že když si koupí titul či postavení, bude milován a ctěn. Hlupák spoléhá na to, že si vše koupí, i Boha. Ježíš nazývá takového člověka bláznem, Pavel jej zove obíleným hrobem.
Podle Tacita hlupák ožívá vždy a všude. Podle Publia Syra stane se z hlupáka lump, pokud jej moudří nedrží zkrátka. Podle Cicera je počet hlupáků nekonečný. Není to deprimující? Není! Modlitba, laskavý humor, nadhled, rozvaha: mocné to zbraně proti hlouposti. A taky síla lidského charakteru. Nebojme se hlupákům smát, nebojme se je nevolit do funkcí. A mějme radostnou naději ve slova Ježíšova, jichž se hlupáci tolik bojí: „… buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ (L 12,40)