Kázání o 22. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C
To slovo Janova evangelia, které je nám kazatelským plánem naší církve doporučeno na den velikého svátku naší země, 28. říjen, v němž si připomínáme zrození svého svobodného státu po první světové válce, je možné slyšet i při některých jiných, také významných příležitostech. Např. v den světové reformace, který je také připomínán v tomto říjnovém čase. Možná, že bychom toto slovo mohli zaslechnout i při příležitosti dnů, ve kterých si připomínáme po nových dnech a létech své nesvobody její znovunabytí po druhé světové válce. A možná, že by nám zaznělo blízce i při připomínce nedávného darování svobody po čtyřiceti opět nesvobodných a pro mnohé bolestných rocích.
Proč tomu tak je, to je vlastně dost pochopitelné. Zní v tom Janově slově slova o svobodě, o osvobození, o pravdě. A je pravdou, že v těch zmíněných dnech jsme si vždy připomínali po dnech úzkostí, někdy až beznaděje, zoufalství z moci nekonečného zla čas nové svobody, po které jsme toužili a v ni doufali. Ano, to janovské slovo zní svobodou, která je člověku nabídnuta, která je člověku dána a která má být jeho údělem, k níž je člověk povolán, ale i stvořen. Čím více se snažíme tento text pochopit, tím více asi se nám stává zřejmým, že má Ježíš Kristus v tomto slově na mysli ještě jinou svobodu. Nějak hlubší svobodu, která je možná i předpokladem všech těch svobod, s nimiž své touhy i lidské naděje spojujeme. To janovské slovo je v textu určeno „Židům, kteří mu uvěřili“. A právě jeho darem, darem tohoto slova je svoboda, kterou Ježíš nabízí, která činí člověka skutečně svobodným. Že je člověk tím, kým být má. Že je svobodným i od všech těch falešných jistot, kterým někdy důvěřuje a jim svěřuje naivně otěže svého života, aby se stal nakonec jejich otrokem.
Že to s tím vnímáním svobody a nesvobody není až tak jednoduché, potvrzuje i další děj tohoto biblického příběhu. Když Ježíš mluví o svobodě a osvobození, k němuž zve, Židé k tomu sebevědomě prohlašují: „Jsme potomci Abrahámovi a nikdy jsme nikomu neotročili.“ Ale to přece není pravda. Což nebyli otroky v Egyptě a nežijí i v této chvíli, kdy se toto slovo děje, v moci římské veleříše, která o nich, o jejich osudech, tak všemocně smí spolurozhodovat?
Někdy člověk jako by skutečně neuměl rozpoznávat, co je svoboda a co otroctví. Mnozí lidé i u nás ještě nedávno měli pocit jakési svobody. Mnohé si mohli dovolit a možná si také někdy neuvědomovali za jakou cenu, že napomáhali mnohým způsobem zlu, kterým jiní trpěli. Ta svoboda, o níž zde Ježíš mluví, je ale skutečná svoboda. Svoboda od jakéhokoliv hříchu. Svoboda, v níž člověk vnímá znovu své určení dané mu Stvořitelem. Vnímá jeho slovo a cele se mu dává. Ale možná si i uvědomuje, že to byl ten počátek všeho zlého, že člověk zapomněl na své určení. Zapomněl, že se mnohým nechal svést, lecjakou falešnou jistotu, touhu si nechal našeptat. Tak jako onen Adam: „Budete jako bohové.“ A tak, aniž to hned poznal, ztratil tu svobodu, která měla být jeho údělem, předpokladem jeho pravého štěstí, radosti a plnosti života.
Ano, Židé byli nepochybně dětmi Abrahámovými. Asi i všelijak tělesně. Ale i tady je asi naznačeno, že ani toto tělesné otcovství není dostatečnou nadějí a zárukou. A že je snadné to jeho směřování a duchovní odkaz promarnit. „Kdybyste byli „stále“ děti Abrahámovy, jednali byste jako on, ale vy mne, syna Otce nejvyššího, chcete zabít,“ říká Ježíš. Samozřejmě nejde v tomto Ježíšově slově o takovou svobodu, kterou máme na mysli, když si to slovo o svobodě a pravdě chceme v souvislosti znovunabyté národní svobody připomínat.
Je to proto nepatřičné si ho v tomto čase svých výročí připomínat? Nikoliv, právě naopak. Je to vlastně veliká milost. Ježíš má na mysli svobodu, pravdu, kterou ke svému životu pro jeho bohatost potřebujeme. K ní jsme byli stvořeni, proto ji pro svůj život potřebujeme. A on nám ji chce dát, uslyšíme-li jeho slovo. A co víc, zůstaneme-li v tomto slově. Budeme-li jeho slovem žít, zůstaneme svobodni. A budeme žít tím pravým životem, tím skutečně bohatým životem. Pro sebe, ale vlastně i pro svou zemi. Abychom tímto bohatstvím, této svobody směli být i oporou, pomocí a nadějí své zemi. A napomáhali svou věrností Slovu této zjevené pravdě a té skutečné svobodě své země. A byli i jejími pravými budovateli a pomocí i nadějí její dobré, pravé budoucnosti.
Mgr. Jaromír Tuček