Kázání uveřejněné v ČZ 28/2012
„Kristus, můj Pán, byl pro mne trnovou korunou korunován, proč bych tedy já k jeho poctě tuto korunu rád nenesl?“ Tak pravil Jeroným Pražský, dne 30. května 1416 stojící tváří v tvář našňořeným kardinálům, prelátům oděným do slavnostních pluviálů, středověkým farizeům v mitrách, se zlatými prsteny a s honosnými berlami, tak nepodobnými prostým holím židovských pastýřů.
Život českého filosofa měl brzo skončit na hranici, kterou se trestala teologická neposlušnost. Bystrý pozorovatel, vtipný glosátor, skvělý rétor, pohotový komentátor, intelektuál a provokatér, politický myslitel a horlivý následovník svého betlémského učitele Jana Husa, byl v posledních chvílích svého života účastníkem neskonale trapné, hloupé, směšné a drzé soudní komedie, kterou středověká církev tak ráda dávala najevo svoji „Moc“. Tak jako před ním Hus a po něm mnozí další, střetl se Jeroným s totalitní mocí, která život, učení, smrt i vzkříšení Ježíše Krista cupovala na kousky svojí arogancí zatavenou do votivních předmětů, bohatých ornátů, věroučných a právnických tezí a zákonů, z nichž se časem stala klec pro svobodné duchy a past pro ty, kteří lámali mříže scholastiky bedlivým studiem Písma svatého a zahanbovali vysoký klérus následováním života Ježíše Krista v prostotě a přímočarosti myšlení a řeči.
Ačkoli se Jeroným Pražský modlil stejný Pater noster, vyznával dobové Credo, účastnil se litanií, přesto stanul před soudem, protože hlásal učení k smrti odsouzeného a popraveného Jana Husa. Betlémský mistr byl velkým mužem víry a mravů, který neodvolal své učení, neboť se cítil nevinen na základě žité zkušenosti modlitby a čtení Písma. Jeho žák Jeroným byl velkým mužem rozumu a filosofie, mužem bouřlivého života, ostrého jazyka a nekompromisní sokratovské ironie, kterou užíval proti natvrdlým bafuňářům kultu, vznešeným hlupákům moci, snobským kazatelům chudoby pro jiné a ochráncům nesrozumitelnosti „vysoké teologie“. Tyto „celebrity“ neskutečně dráždil a nenávist k němu byla z jejich strany tak veliká, že když Jeronýma konečně dopadli a uvěznili v Kostnici (1415-1416), rozhodli se zadupat jeho důstojnost do země! Své hlupáctví však odkryli dokonale, protože když trápený a mučený Jeroným odvolal učení Husova a svého mistra zapřel, ba do Prahy list o tom svým stoupencům napsal, pokračovali tito ničemové ducha v jeho týrání. Bohu díky! Neboť tehdy Jeroným pochopil, že před lidmi tohoto ražení si člověk uchová čest jen tehdy, pokud zůstane pevně stát ve svém přesvědčení! Jeroným odvolal své odvolání, přihlásil se k Husovi, ba vyznal se z hříchu velikého, že svého mistra a svatého mučedníka zapřel! Odvolal odvolané, stal se dobrovolně superheretikem a megakacířem!
Kolik takových Jeronýmů máme v církvi, a kolik Husů? Určitě tu jsou, ale dokud na ně nedopadne ruka hlupáků, nedozvíme se o nich. A kolik máme v církvi nepoctivců, mamonářů, bafuňářů, celebrit marnosti a symbolů povrchnosti? Tipněte si! Kolik máme spravedlivých, čestných, nezištných a z idejí Krista Pána žijících duchovních i laiků? Ale jsou, jistě, ale o těch se nemluví, a často ani neví! A kolik máme i my v církvi šizuňků, vypočítavých břichotřasů, prebendá řů, karieristů, vašnostů bez špetky fantazie, zato drzých ve své soběstředné hlouposti, kteří odměňují kamarádíč ky a mstí se neposlušným a hrdým!
Rozhlédněte se! Vždyť na nás samých, na našich malostech a hříších, zrcadlí se sláva i bída celého lidstva. Lidstva k obrazu Božímu stvořeného, lidstva pro svoji pýchu trestaného, lidstva Kristem Ježíšem vykoupeného a lidstva do budoucna souzeného a snad i spaseného.
V den, kdy píši tuto homilii, dozvěděl jsem se o tragické smrti jednoho ze svých studentů na gymnáziu. Jeho křestní jméno bylo biblické – Jonáš. Nebylo mu souzeno, aby dorostl třeba do velikosti Jana Husa, nebylo mu dáno státi se někým, jako byl Jeroným Pražský. Ve svém lidství však tento mladý člověk nesl obraz Boží lásky. Ve své tragické smrti odraz Kristova utrpení na kříži, které ani po tolika staletích nedává na první, zběžný a povrchní pohled žádný smysl…!