V Církvi československé husitské se opět diskutuje o identitě. Neptáme se však: Kdo
jsme? Spíše se tážeme: Čím se naše církev odlišuje od ostatních? Jako by naše
církevní identita stála a padala na tom, v čem jsme jiní než ostatní křesťané,
zejména římští katolíci. Všechno, co je vnímáno jako plíživý návrat ke katolicismu,
bývá pak odmítáno coby zrazování naší vlastní identity. Je pozoruhodné, že my
faráři/ky si církevní identitu leckdy spojujeme se zástupnými symboly, které nemají
než služebnou povahu a nevyjadřují podstatné znaky církve. Kolárek či kravata?
Kněžská štóla v bílé či jiné barvě? Kadidlo či olejíček v aromalampě?
Co tedy dělá církev církví? Podle Luthera je církev tam, kde se hlásá evangelium
a vysluhují se svátosti, čímž se buduje bratrské společenství věřících. Z toho je více
než patrné, že identita jakékoli křesťanské církve, tu naši nevyjímaje, nezávisí na
kolárcích, štólách či talárech, nýbrž na opravdovosti naší víry v Krista!
Na otázku, kdo jsem, neznám jinou odpověď než tuto: jsem „muž Bohem
stvořený“, jak zpívá evangelický kazatel Svatopluk Karásek. Jinými slovy: jsem
člověk, a protože jsem člověk, jsem Boží dítě. Určující povědomí o tom, co
znamená moje lidská identita, přijímám z Kristova evangelia, jemuž jsem uvěřil.
Dále pak vyznávám, že jsem nejen člověk Bohem stvořený, ale také Bohem
zachráněný, biblicky řečeno vykoupený či spasený, a to prostřednictvím Božího
Syna Ježíše Krista, který z lásky ke mně vzal na sebe všechny moje hříchy a na kříži
se za mne obětoval. Svou identitu vykoupeného Božího dítěte, omilostněného
hříšníka, jehož Bůh nikdy nepřestal milovat a hledat, potvrzuji účastí na
bohoslužbě, při níž děkuji Bohu za vše, co koná pro mne a pro mé bližní.
Moje církevní (konfesní, denominační) identita je proto odvozena od identity
křesťanské a ta od identity lidské. Za novou existenci křesťansky věřícího člověka
vděčím Boží milosti a jistě též církvi, v níž se mne Boží milost dotkla. Tou je Církev
československá husitská, která chápe sebe samu jako společenství, skrze nějž jsme
přiváděni do jediné církve Kristovy. Mým duchovním domovem je tudíž jediná,
svatá, apoštolská a obecná (katolická v pravém smyslu slova) církev Ježíše Krista.
Ona je Kristovou nevěstou a mou duchovní matkou, jež mě zrodila ve svátosti křtu.
Kristova církev však nežije v nějakém abstraktním vzduchoprázdnu, nýbrž
v konkrétních společenstvích věřících, které se přirozeně sdružily do vyšších
institucionálních celků rozvíjejících specifické křesťanské tradice.
Jaká jsou specifika jednoho z těchto církevních útvarů – Církve československé
husitské? Do její identity je vložena základní dichotomie, o níž svědčí už samotným
názvem. Adjektivem československá zřetelně ukazuje na liberální a demokratické
hodnoty První republiky a jejich duchovní zázemí v masarykovsky pochopeném
nedogmatickém „ježíšovském“ náboženství, podtrhujícím sociální a kulturní
aspekty evangelia. Důrazem na sociální práci, dobročinnost, praktickou službu,
kulturní i vzdělávací aktivity usiluje církev o následování Krista, v němž má příklad
ryzí lidskosti, vzor lásky a péče o potřeby bližního. Zároveň se nebojí otevřít se
diskusi o vědeckých poznatcích a problémech etických i politických. Nechce se
uzamknout v ghettu církevních obřadů, chce působit ve světě a proměňovat jej,
aby lépe odpovídal Božímu plánu. To vše je sympatické a opodstatněné.
Následování Krista však musí jít ruku v ruce s vírou v toho, koho následujeme. Co
obnáší věřit v Krista? Především ve shodě s Novým zákonem a starokřesťanským
podáním věřit, že Ježíš je Bohem přislíbený Spasitel – Mesiáš (neboli Kristus), že je
Synem Božím, že jeho smrt na kříži má charakter univerzální výkupné oběti a že
jeho vzkříšení nám dává naději na věčný život. Novozákonní učení o Ježíši Kristu
dogmaticky vyjádřily ekumenické církevní koncily prvních staletí křesťanské éry. Na
biblickém poselství a učení prvotní církve důsledně staví husitské hnutí, které se
rozrůznilo na konzervativnější a radikálnější směry, nicméně se shodlo na
společném programu (svobodné hlásání Božího slova, přijímání z kalicha při večeři
Páně, konec světského panování církve, spravedlivé trestání zjevných hříchů)
a měřítku víry, jímž je Písmo svaté a výklad Písma v autentické tradici (apoštolové,
církevní otcové atd.).
Sepětí s biblickou zvěstí a věroukou prvotní církve, jak ji traktuje Mistr Jan Hus
a po něm další osobnosti české reformace, zdůrazňuje druhé adjektivum v názvu
církve: husitská. Vzniká tak jisté napětí mezi modernitou a tradicí, liberálními
a konzervativními přístupy k Bibli a široké škále více či méně důležitých otázek
teologických, filosofických a etických, ale i liturgických či pastoračních. Toto
napětí ovšem působí dynamicky a kreativně. Nutí k přemýšlení i modlitbě. Vyvažují
se jím sklony k jednostrannostem, vyzdvihujícím určitý prvek křesťanské pravdy,
ale riskujícím, že opomenou poslední a nejhlubší smysl této pravdy. Pokud by se na
kterékoli z jednostranných tendencí zakládala identita církve, pak bychom ji museli
označit za heretickou. Kdo vidí v Kristu životní vzor a příklad hodný následování,
činí dobře, ale nesmí zapomínat, že Ježíš Kristus je především Pán a Spasitel, Syn
Boží, vtělené Boží slovo, a jako takového jej musí – je-li křesťanem – uctívat
a vyznávat! Kdo vidí v Kristu subjekt víry a zbožné úcty, činí dobře, ale nesmí
zapomínat, že Kristus vybízí k životu podle evangelia a prosazování Boží
spravedlnosti a lásky ve společnosti a v mezilidských vztazích. Tuto etickou výzvu –
je-li křesťanem – nesmí přeslechnout! Věřím, že k identitě Církve československé
husitské náleží neoddělitelně obojí.
Historické husitské hnutí prošlo složitým vývojem a ustavilo hned několik
organizovaných církevních útvarů (utrakvisté či kališníci, táborité, Jednota
bratrská). Ty se nelišily v zásadních věroučných tezích (trojjjediný Bůh Otec i Syn
i Duch svatý, Ježíš Kristus – Boží Syn a Spasitel, Písmo svaté jako norma víry
a mravů), ale spíše v míře, v jaké podržely či oslabily kontinuitu s předreformační
církví a jejími liturgickými pravidly, charakteristickou zbožností a zvyklostmi (úcta
k Panně Marii a svatým, poutě, ikonografie atd.) a systémem církevní správy.
Utrakvisty bychom mohli označit za liberální katolíky či „anglikány střední
Evropy“ (jak píše Prof. Zdeněk David), Tábor a Jednotu bratrskou za protoprotestanty
či pra-evangelíky. Oba tyto duchovní proudy – nazvěme je pracovně
„katolizující“ a „evangelizující“ – mají své místo i ve spiritualitě současné Církve
československé husitské. Věřím, že oba tvoří součást její identity, která nám ukládá
za úkol vytvářet v praxi jednotu v různosti, „společenství různých“, spojených
láskou ke Kristu a vzájemnou bratrskou láskou, projevující se respektem
k osobitosti každého z nás.