V Pánu milé sestry, milí bratří, v březnu tohoto roku vyšel v ČZ č. 13 můj článek s názvem „Dopis členům církve“. Smyslem a obsahem tohoto dopisu bylo povzbudit členy naší církve k šíření evangelia Kristova. Tímto děkuji všem, kteří na článek reagovali osobně, přes email nebo přímo na stránkách ČZ. Děkuji za konstruktivní kritiku, za nové nápady, postřehy i za povzbuzení k další práci v této oblasti. Abychom však nezůstali pouze u výzev a proseb, sepsal jsem malé pojednání o evangelizaci, které by se mohlo stát pro ostatní pomůckou, jakýmsi praktickým vodítkem na to, jak se do šíření evangelia Kristova aktivně zapojit.
Úvod
(„co by měl každý křesťan vědět“)
Předně bych chtěl říci, že aktivní šíření křesťanské víry je základní nutností každé živé Církve Ježíše Krista. Jedná se o Pánovu jasně vyjádřenou vůli takto konat a vyplývá jak z kontextu celého Písma, tak z některých konkrétních biblických míst a výzev pro tuto aktivitu – například: „Potom jim Ježíš řekl: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Marek 16,15)
Celý proces evangelizace musí začínat na modlitbách, musí se rodit z upřímné touhy v našich srdcích, která jsou obývána Duchem Božím od našeho znovuzrození. Při vydávání svědectví se nesmíme bát, stydět a podobně. Víme přeci, komu jsme uvěřili. Víme také, že sám Pán Ježíš zažil na vlastní kůži, co je to výsměch, zrada, dokonce i kruté mučení a nakonec zavraždění. Nestalo se jinak ani u prvních oddaných následovníků „té cesty“, jak se tehdy křesťané označovali.
Vzpomeňme na diakona Štěpána z knihy Skutků apoštolských a na mnohé další anonymní věřící, kteří procházeli stejnými nebo podobnými martýrii jako Pán Ježíš.
Současný člověk, který se aktivně zajímá o soudobé křesťanství ve světě (tedy cca 2000 let po smrti a vzkříšení našeho Pána), ví, že ani dnes, ve 21. století, není pronásledování, věznění, mučení a dokonce vraždění křesťanů žádnou výjimkou. Naopak, děje se tak prakticky denně a to zejména v islamistických a komunistických zemích (například Írán, Severní Korea). Naproti tomu máme dobré zprávy, totiž že v různých částech světa dochází k velikému probuzení křesťanství a k naší víře denně přibývají noví učedníci (například Čína). Z křesťanství se tak opět stává hnutí; hnutí, které je vedené Duchem svatým, a já se domnívám, že k podobné „transformaci“ šíření víry bude muset dojít i u nás v České republice, konkrétně pak i v naší Církvi československé husitské, aby byl její život nadále zachován a její činnost pro český národ, pro českého člověka prospěšná.
Způsoby a možnosti evangelizace
(„jak na to prakticky“)
Dnešní multimediálně propojený svět nabízí nejrůznější způsoby pro možnosti šíření křesťanské víry. Například všelijaké internetové stránky zaměřené na křesťanskou tematiku, provozované různými církvemi (otázka – nejsme tu v něčem pozadu?). Dále můžeme využít rádio, televizi, tisk, nebo na víru specializované letáčky z Brněnské tiskové misie – tyto letáky mám v oblibě a s dobrým efektem vyzkoušené, mnohdy totiž nabízejí kvalitní lidské příběhy o víře v Boha. Toto všechno je jistě vhodné, v dnešní době nutné a dobře použitelné. Tato propagace křesťanství může oslovit mnohé a zprostředkovat hledajícím lidem první kontakt s naší vírou.
Osobně se však domnívám, že nejlepší a nejúčinější je evangelizace „od člověka k člověku“. Podle mých dosavadních zkušeností je nejefektivnější. S evangelizovaným člověkem si s upřímným zájmem popovídáme o jeho konkrétních problémech. Citlivě mu pak nabídneme biblický pohled na jeho situaci a východisko vycházející z milující Boží náruče. Často se pak stává, že se setkáme s odpovědí: „No jo, ono se to hezky poslouchá, jenže kde je ten váš Bůh, a kdyby nějaký Bůh byl, nebylo by tolik…“ – všichni aktivní dělníci na vinici Páně dobře znají tyto argumenty a jistě jsme se s nimi ve své praxi nejednou setkali. Jenže toto jsou otázky, kterých se jako křesťané nemusíme vůbec obávat, pokud je máme vnitřně dobře zpracované.
Přistupme nyní k bodu tři, který si jistě neklade nárok na plnou míru odpovědí a budu jen rád, pokud se najde nějaký husitský apologeta, který se s námi na stránkách ČZ podělí o své vědomosti, popřípadě zkušenosti.
Důkazy Boží existence
(„vnitřní“)
1. Osobní svědectví
Jedná se o důkaz, který není radno podceňovat. Miliony lidí po celém světě vydávají svědectví o tom, jak se setkali s živým Bohem a jak jim Bůh změnil život k lepšímu. To má jistě svoji váhu, byť se jedná o „pouze“ subjektivní svědectví. Něco jiného pak je, když se stane zázrak, někdo je třeba po modlitbách vyléčen z nemoci, která je z lékařského hlediska nevyléčitelná, to už se dostáváme do oblasti objektivního svědectví, které bývá přesvědčivější, nicméně je jistě vzácnější.
2. Svědectví Bible
Existuje mnoho náboženských knih, ale v porovnání s Biblí jsou vlastně neporovnatelné. Jednota Bible: Bible obsahuje 66 knih, napsalo ji okolo 40 autorů různého původu, vzdělání a zaměstnání. Od sepsání první biblické knihy po sepsání poslední biblické knihy uplynulo zhruba 1500 let. Přesto je Bible při bližším studiu dokonale vnitřně jednotná a rozpory, které obsahuje, jsou pouze zdánlivé – při bližším studiu se nutně rozplývají. Dále Bible obsahuje mnoho naplněných proroctví, zejména o Ježíši Kristu. Někteří badatelé se také domnívají, že Bible obsahuje proroctví o minulých i budoucích událostech světových dějin. Bible má také moc proměňovat lidské životy k lepšímu. Bible má trvalou hodnotu a platnost – není staromódní, má stále aktuálně co říci. Navíc přežila stovky pokusů o její zničení. Lidé, kteří se Bibli snažili zničit, už tu většinou dávno nejsou, zatímco Bible stále šíří své poselství o Boží lásce po celém světě.
Důkazy Boží existence
(„vnější“)
1. Kosmologický argument
Tento argument tvrdí, že vesmír je následkem, tudíž musí mít adekvátní příčinu. Toto definoval již Tomáš Akvinský, když napsal, že na počátku vesmíru musel být „nehybný hybatel“, který uvedl vše do pohybu. Jinými slovy – na světě nepozorujeme a není známo „nic“, co by vzniklo z „ničeho“. Že je tento argument stále platný, potvrzuje citát britského profesora teoretické fyziky Paula Daviese: „Pokud vesmír neměl žádný počátek v čase (to znamená, pokud existoval vždy), je nekonečně starý. Pokud už ale nastal nekonečný počet událostí, jak je možné, že žijeme teď my? To byl vesmír po celou věčnost v klidu a teprve před krátkým časem se „probudil“? Nebo zde existovala nějaká aktivita vždy? Pokud na druhé straně měl vesmír počátek, je třeba vycházet z toho, že vznikl náhle a z ničeho. To zřejmě předpokládá nějakou prapříčinu. Pokud ovšem k něčemu takovému došlo, z jakého důvodu se tak stalo?“
2. Teleologický argument
Dnes spíše moderně nazývaný a chápaný jako „ID“ – „Inteligent design“. Tento argument říká, že ve vesmíru, v přírodě i v člověku můžeme najít a pozorovat jistý plán, řád, který svědčí pro Inteligentního Tvůrce. Ze současných zastánců tohoto argumentu bych uvedl jméno vynikajícího amerického vědce, biochemika Michaela Behe, který svým letitým výzkumem zasadil několik zásadních vědeckých ran jak darwinistům, tak neodarwinistům. Behe tvrdí, a má na to vědecké důkazy, že nejrozumnější pohled na vznik života na Zemi je skrze Inteligentního Tvůrce – tedy Boha.
Nyní ještě jeden citát, tentokrát od dnes již klasika vědy Issaca Newtona: „Nádherné uspořádání a harmonie vesmíru mohly vzniknout jen podle plánu všemohoucí bytosti. To je a zůstane mým posledním poznatkem.“
Závěr
Sestry a bratři, nebojme se tedy vydat svědectví – svým nejbližším nevěřícím z rodiny, přátel a známých. A nejen jim. Otevřeme se vedení Ducha Božího a on nám bude posílat do cesty i neznámé lidi, kterým budeme moct svědčit. Jak jsme mohli vidět, na naší straně je mnoho logických a rozumných argumentů pro existenci Boha, jak subjektivních, tak objektivních. I v tomto případě bych byl mnohým vděčný, kdyby na tyto stránky napsali své postřehy, zkušenosti, připomínky, dodatky.
Převzato z ČZ 16/2012